Podivní obyvatelé planety Hortus

Please share if you want to help to promote peace!

Na planetě Hortus žily kdysi dávno čtyři malé národy ve čtyřech malých vesničkách: Jablčané, Švestkované, Hruškované a Maliňané. Jablčané se živili jablečným želé, jablkovými povidly, jablečnými zavařeninymi a jablečnými koláči. Švestkované jedli švestkové želé, švestková povidla, švestkové zavařeniny a švestkové koláče. A u Hruškovanů a Maliňanů to bylo to samé.

Takhle to fungovalo po dlouhá léta, ale jednoho dne ta věčná hrušková povidla začala lézt Hruškovanům krkem. Jeden z nich tehdy řekl: „Víte co? Mohli bychom se stát loupežníky!“

„Loupežníky? A co to je?“

„Ale to je přece úplně jednoduché! Jedné noci se vloupáme ke Švestkovanům, a až budou všichni spát, přepadneme je a zmlátíme. A pak si odneseme tolik švestek, kolik jen budeme chtít, a v tichosti zase zmizíme. Konečně tak budeme moct ochutnat švestkové želé, švestkové kompoty, švestková povidla a švestkové koláče!“

„Skvělé! A přitom se budeme náramně bavit!“

A tak se Hruškované vloupali do vesnice Švestkovanů, a když všichni spali, přepadli je, pronikli do jejich domů a zbili je. Potom si odnesli tolik švestek, kolik jen bylo možné, a v tichosti odešli.

Švestkované byli velmi vyděšení a smutní: „Co se to jenom stalo? Něco takového se ještě nikdy nepřihodilo!“

„Hruškované se nejspíš zbláznili. Měli bychom k nim poslat matku Švestkovou Stopku!“

Stará Švestková Stopka totiž uměla vyrábět olej ze švestkových pecek, s nímž se daly léčit veškeré choroby – kromě zlomených nohou. A tak se matka Švestková Stopka vydala na cestu s malou lahvičkou švestkového oleje. Ale když se k večeru vrátila zpět, smutně řekla: „Nikdo z Hruškovanů se nechce nechat léčit. Vyhrožovali mi a pak mne vykázali ze své vesnice.“

„To je vážné! Co teď?“

„Jestliže se nikdo z nich nechce nechat léčit, znamená to, že nejsou nemocní, ale zlí. Musíme je potrestat!“

„Na ně! Přepadneme je a vezmeme jim jejich hrušky! Jenom tak dosáhneme spravedlnosti.“

Všichni začali jásat a hlasitě křičet. Jenom matka Švestková Stopka sklopila ustaraně hlavu.

Švestkované se tedy vydali na válečnou výpravu. V noci přepadli Hruškovany a dali jim pořádně na frak. Poté si vzali tolik hrušek, kolik jich jen pobrali, a dali se na ústup.

„Ale co budeme dělat, pokud se zítra zase vrátí?“ Lidé se na sebe vystrašeně podívali. Mladý milostpán Pecka však řekl: „Postavíme stráže kolem celé vesnice a vybavíme je dlouhými holemi. A pokud se Hruškované vrátí, naše stráže je pobijí.“

A tak se také skutečně stalo. Když se o několik nocí později Hruškované vrátili, utrpěli ohromnou porážku.

„Výborně! Stalo se, jak jsem řekl. Dostali, co si zaslouží. Teď už se k nám jen tak nevrátí!“

„Dobrá, dobrá. Jenže poslouchej. Už dva týdny chodíme noc co noc na stráž a ve dne pak spíme. Mezitím jsme snědli všechny švestkové koláče i všechna švestková povidla. A přitom jsme neměli čas ani péct, ani vařit!“

„V tom případě vám musíme dát něco ze svých zásob. Vždyť jste chodili na stráž v zájmu nás všech!“ Všichni Švestkované tak museli dát něco strážím a milostpán Pecka si ponechal samozřejmě největší část. „To proto, že se musím o všechno starat! To já nesu Zodpovědnost!“

Nedlouho poté začali Švestkované mručet nespokojeností, neboť až dosud měli vždy všeho dostatek. Jenže nyní, když mladí mužové museli chodit na stráž – místo toho, aby se starali o své švestky, aby pekli a vařili – už zásoby nestačily.

„Dobrá“, řekl milostpán Pecka. „Čí je to vina, že naši mužové nemohou pracovat? Hruškovanů! To oni budou muset drsně platit!“ To dořekl a vydal se se svými muži na cestu směrem k Hrušce. Jenže i Hruškované měli připravené své stráže. Došlo k hrůzostrašné bitce na půli cesty mezi oběma vesnicemi, takže se Švestkované nedokázali vysněných hrušek zmocnit.

Tehdy milostpán Pecka prohlásil: „Musíme vyrobit sítě, abychom do nich mohli stráže Hruškovanů pochytat. Jedině tak je dokážeme porazit a vydrancovat jejich vesnici!“

A tak se museli Švestkované pustit do tkaní sítí. Jejich další útok se vydařil. Hrdý milostpán Pecka se v čele svého vojska vrátil zpět do vesnice, zatímco každý z jeho mužů nesl na svých ramenou jeden velký pytel hrušek. Také milostpán Pecka něco nesl: Zodpovědnost. Po návratu domů nechal Pecka vysypat veškeré hrušky na jednu velkou hromadu uprostřed vesnice. Poté ji rozdělil na tři menší. „A je to“, prohlásil, „první hromádka pro obyvatele vesnice, aby všichni měli co jíst. Druhá pro mé vojáky, kteří odvážně bojovali. A třetí pro mě, neboť Já nesu za všechno Odpovědnost.“

Lidé se začali radovat a poklepávali Peckovi po ramenou. Jenom matka Švestková Stopka sklopila ustaraně hlavu a řekla: „A co když si i oni, Hruškované, vyrobí sítě?“

„I na to jsem myslel! Vybudujeme hradby kolem celé vesnice, a tak nás už nikdy nebudou moci napadnout." A tak museli Švestkované postavit hradby kolem celého Švestkova. Jenže Hruškované to tak samozřejmě nechat nechtěli. A když jejich poslové roznesli zprávu, že Švestkované budují zeď kolem celé vesnice, učinili to samé: postavili zeď, utkali sítě pro odchytávání stráží a navíc vyrobili žebříky, aby mohli přelézt zdi Švestkovanů. Jedné noci pak zaútočili se svými žebříky na švestkovanskou vesnici a celou ji vydrancovali.

„A teď už to stačí! Ukážeme těm zbabělým Hruškovanům, zač je toho loket. Z našeho útoku se nikdy nevzpamatují!“ Jenže – v té samé době – si Hruškované vyrobili silné dělo, aby mohli bombardovat vesnické hradby Švestkovanů.

A pak jedné noci proniklo vojsko Švestkovanů do Hrušky, zatímco hruškovanská armáda vnikla do Švestky. V této temné, zatažené noci se obě vojska vzájemně minula, aniž by si to vůbec uvědomili. Když Hruškované dorazili k hradbám Švestky, milostpán Pecka se hrdě vztyčil a zvolal: „Otevřte nám své brány a vzdejte se, jinak zničíme vaši vesnici.“

A když Švestkované dovezli své dělo až k hradbám Hrušky, jejich vůdce zvolal: „Vzdejte se, jinak zboříme vaše domy!“ Protože hruškovanské vojsko odešlo, otevřeli obyvatelé Hrušky brány své vesnice a nechali Švestkovany vstoupit. V té samé chvíli otevřeli i Švestkované své brány a nechali do nich vstoupit armádu Hruškovanů.

Jenže ve chvíli, kdy obě vojska chtěla začít drancovat, zjistili vojáci, že není co. V zásobách zbylo sotva pár džbánků s marmeládou, pár ztvrdlých koláčů a zbytky plesnivých kompotů.

„Nic víc nemáme,“ řekli Hruškované vojákům ze Švestky.

„Neměli jsme čas vařit, péct, ani se starat o naše stromy. Všechno bylo podřízeno válce.“

„Nic nám nezbylo,“ řekli Švestkované vojákům z Hrušky. „Neměli jsme čas pečovat o naše stromy, neměli jsme čas ani péct koláče. Všechno bylo podřízeno válce.“

„Krucinál!“ zvolal vůdce hruškovanského vojska a obrátil se zpět.

„Hergot!“ vykřikl milostpán Pecka a vydal se v čele své armády na zpáteční cestu.

Za ranního rozbřesku se obě armády setkaly na půli cesty mezi oběma vesnicemi. Jejich hněv byl tak velký, že se okamžitě strhla velká bitva. Jejich dva vůdcové však zůstali stranou. Každý stál na malém kopečku, nenávistně pozoroval svého soka a přemýšlel.

Když si řekli, že se obě armády navzájem dost pobily, zaveleli k ústupu a vrátili se se svými vojsky domů. Druhého dne milostpán Pecka shromáždil všechny Švestkovany a řekl jim: „Dobrá! Nyní je třeba, abychom se co nejrychleji dali zpět do práce a abychom upekli co nejvíce švestkových koláčů. Musíme být rychlejší než naši nepřátelé, abychom byli připraveni na další bitvu.“

Ale matka Švestková Stopka řekla: „To nepůjde. Už nemáme žádné švestky, poněvadž se nikdo nestará o naše stromy. Všechny plody popadaly na zem. Už nemáme ani dost mouky, abychom mohly péct koláče. Takhle to prostě nemůže pokračovat. Nemá smysl, abychom se i nadále pouze vzájemně okrádali. Jestliže chceme mít co jíst, každý bude muset pracovat od rána do večera. Hruškované. I my. Okrádání nám nepřinese ani švestky ani hrušky. Budeme muset s Hruškovany uzavřít mír!“

A tak Švestkované, kteří znovu našli chuť pečovat o své stromy a vařit povidla, souhlasili.

Jenom milostpán Pecka zůstal zatrpklý. Snad proto, že v době míru neměl komu rozkazovat a ani nemohl nést Odpovědnost. A navíc už nebyla žádná válečná kořist, z níž by si mohl brát ten největší díl. Šel proto do vesnice Maliňanů a řekl jim: „Poslyšte. Hruškované už nemají co jíst. Všechno jim vzala válka. Vystavujete se velkému nebezpečí, že vás budou chtít napadnout a vydrancovat vaši vesnici!“

Maliňané se podrbali za uchem a řekli: „Ale my jsme jim nic neudělali!“

„Ale na tom přece vůbec nezáleží“, odvětil milostpán Pecka. „Jsou to banditi a loupí všude tam, kde je to možné.“

„Ale to je přece hrozné!“, řekli Maliňané. „Co tedy máme dělat? My přece válce vůbec nerozumíme.“

„Ale my, my ano!“ prohlásil milostpán Pecka. „Mám pro vás jeden návrh: dejte nám nějaké košíčky s malinami – nám teď po pravdě řečeno schází jídlo – a my vám na oplátku pomůžeme proti Hruškovanům.“

„Výborně“, zaradovali se Maliňané.

Milostpán Pecka se posléze vrátil do vesnice Švestkovanů a řekl: „Téměř celý rok budeme muset čekat do příští sklizně švestek. Ale z čeho budeme až do té doby žít? Kdybychom uzavřeli mír, museli bychom tento rok držet půst. Ale jestliže se domluvíme s Maliňany proti Hruškovanům, budou nám moci dát teď hned alespoň nějaké své maliny.“

„Ano, takhle to bude určitě lepší,“ začali se překřikovat mladí mužové, kteří si již přivykli na válku. „My přece umíme lépe válčit než pěstovat švestky.“ Ostatní Švestkované se podrbali za uchem a řekli: „Postit se téměř celý rok? To by přece nemohl nikdo vydržet!“ a dali tak za pravdu milostpánu Peckovi. Jenom matka Švestková Stopka kývala ustaraně hlavou.

Jenže mezitím se vůdce Hruškovanů spojil s Jablčany. A tak to všechno začalo stejně jako dřív: Maliňané a Jablčané museli začít budovat hradby kolem svých vesnic, vyrábět sítě, žebříky, děla a útočné věže – a navíc museli dávat svým ochráncům celou polovinu ze své úrody. A když uplynul rok, nebylo na planetě už vůbec nic k jídlu, ani k uloupení.

A tehdy svolala matka Švestková Stopka ženy z celé planety (což vůbec nebylo obtížné, neboť na celé planetě byly, jak víme, pouze čtyři vesnice) a řekla jim: „Takhle už to nemůže déle trvat. Z loupení a válek nemohou vyrůst žádné švestky, žádné maliny, žádná jablka, ani žádné hrušky. Je potřeba, aby někdo pracoval, jinak nebude existovat ani válečná kořist. Sítě, žebříky, děla, hradby a útočné věže, to nikdy nikoho neuživilo!“

„Velmi správně!“ souhlasily ženy z celé planety.

„Dobrá, řekněte tedy svým mužům, aby se usmířily a aby se co nejrychleji vrátili do svých sadů. Jinak všichni zemřeme hlady!“

„Dobře“, souhlasily ženy.

A tak se stalo, že byla podepsána smlouva, muži se usmířili a třesoucím se hlasem koktali: „Moc se omlouváme, už se to nikdy nebude opakovat“. A tak zavládl mír na planetě Hortus.

Po dvou až třech obtížných letech měli opět všichni obyvatelé planety co jíst a matka Švestková Stopka rozeslala do všech vesnic džbánky naplněné švestkovou marmeládou a ženy z ostatních vesnic poslaly jablečné kompoty, hrušková želé a malinové koláče.

A protože všude vládl mír, lidé měli čas hodně přemýšlet a vymýšlet nové věci. Stalo se, že kdosi vynalezl kleště na trhání jablek, s nimiž se mohla jablka trhat bez žebříku. Někdo jiný vypěstoval malinové keře bez trní. Někdo další zase vynalezl přístroj, se kterým se daly snadno vypeckovávat švestky. A konečně někdo poslední vymyslel speciální nůž pro loupání hrušek.

„Skvělé“, řekly ženy z celé planety, „nyní už nám stačí, když budeme pracovat pouze polovinu dne. A přesto budou mít všichni to, co potřebují.“

Ale jednoho dne se zvedl milostpán Pecka a řekl svým Švestkovanům: „Myslím, že není dobré se takto celé poloviny dnů povalovat a nic nedělat. Jednoduše proto, že se naše práce výrazně zjednodušila díky vypeckovávačům švestek. Ale co se stane, jestliže Hruškované dostanou nápad nás přepadnout a přinutit nás, abychom druhou polovinu dne pracovali pro ně? Hruškované přece vynalezli nůž na loupání hrušek. A v tom je velké nebezpečí. Jelikož my už nepotřebujeme pracovat od rána do večera proto, abychom měli co jíst, oni mají nyní čas, aby stavěli nové útočné věže a nová děla. Proto nesmíme plýtvat naším časem, nesmíme si hrát a vyprávět příběhy. S naším novým vypeckovávačem švestek teď máme dost času, abychom mysleli na naši obranu. Místo toho, že všichni budeme pracovat jen půlku dne, by bylo lepší, kdyby polovina z nás pracovala celý den a druhá polovina stavěla děla a připravovala se k boji. Vlastně si teď můžeme dovolit vybudovat profesionální vojsko. Jenom tak dokážeme čelit tomu, aby nás Hruškované znovu napadli a udělali z nás otroky.“

A tak by všechno začalo jako předtím, kdyby...

Kdyby se matka Švestková Stopka nezvedla a kdyby její slovo nemělo mezi lidmi větší váhu než slovo Peckovo. A tak si milostpán Pecka poklidně sedl a už nikdy nepromluvil.

Author