Na planetě mrkví

Please share if you want to help to promote peace!

Na jedné docela malé planetě žili kdysi dávno lidé, kteří byli pracovití, a také ti, kteří byli pracovití o něco méně. Kromě nich byli na planetě i tací, jež byli velmi pracovití, a také ti, jež byli velmi líní. Zkrátka bylo to tam úplně stejné jako všude jinde ve vesmíru.

Až na to, že všichni dohromady, líní i pracovití, pěstovali výhradně různé druhy mrkví, házeli je na jednu velkou hromadu a z této společné hromady všichni jedli. Tím byla planeta zvláštní.

Jednoho dne ale kdosi z velkých odvážlivců řekl: „Takhle už to stačí. Stále jen pracujeme a pracujeme, dřeme, zatímco druzí tráví své dny povalováním a odpočinkem na slunci. Tito lenoši přicházejí a jedí mrkve ze společné hromady. A přitom, aniž by na ni přispívali svou vlastní mrkví, cpou se až k prasknutí.“

Velcí lenoši však jen pokrčili rameny a dál si brali obživu ze společné hromady. Je proto logické, že si ti středně odvážní a středně líní brzy uvědomili, že všichni dohromady teď mají mnohem méně mrkve než předtím. Ti velmi odvážní zatím vždycky přinášeli hodně mrkve. Dokonce víc, než kolik jí sami snědli. A pak jeden ze středně odvážných řekl: „Víte co? Svoji vlastní mrkev si budeme dávat stranou.“ A už nikdy víc nepřispěli mrkví na společnou hromadu, ale začali si tvořit svoji vlastní, malou. Středně líní učinili to samé: „Nemáme jinou možnost,“ říkali těm velmi líným.

A tak si postupem času začal každý tvořit před domem svoji vlastní hromadu mrkve. Když náhodou dostal chuť na jiný druh mrkve, než jaký měl ve své hromadě, musel jít a zjistit, zda by s ním někdo druhý nemohl mrkve směnit. Tím začalo věčné chození sem a tam: po práci se lidé museli dlouhé hodiny zabývat obchodováním, dokud každý neměl na své hromadě všechny druhy mrkví, které potřeboval nebo o kterých si to alespoň myslel.

„Je to podivné, ty nové zvyky,“ říkali si ti největší lenoši mezi sebou. Nelíbilo se jim, že už neexistuje společná hromada, z níž by si mohli bez omezení brát. Každý z nich to pak vyřešil po svém. Někteří si řekli: „Dobrá, asi budeme muset více pracovat.“ Jenže to nebylo tak snadné. Často se totiž stávalo, že když některý z těchto lenochů přišel na pole zasadit mrkev, většinou narazil na někoho, kdo mu řekl: „Hele, tohle je moje pole. Byl jsem to já, kdo tu po celou dobu sázel mrkev!“

Ostatní z největších lenochů šli jednoduše k těm nejbohatším a vzali si z jejich hromad to, co potřebovali. „Vždycky jsme si brali mrkev ze společné hromady. A jestliže dneska existuje spousta hromad, jedná se stále o hromady společné. V každém případě si budeme brát to, co budeme chtít.“

S tím ovšem nesouhlasili ti nejbohatší, kteří okamžitě začali stavět ploty kolem svých mrkvových hromad. Brzy museli takové ploty začít stavět všichni. Čím více bylo lidí, kteří oplocovali své hromady, tím více si největší lenoši, kteří se drželi starých zvyků, brali z hromad těch, kteří ploty dosud neměli.

Dříve či později všichni ti, kteří měli nějakou hromadu, měli také plot kolem ní. A tak se stalo, že po práci museli věnovat svůj čas nejenom na obchodování s mrkví, ale také na udržování a vylepšování svých plotů a na hlídání, aby přes ně nikdo nepřelezl.

Někteří začali záhy protestovat: „Dříve jsme se po práci vždycky všichni sešli u jedné velké společné hromady, vyprávěli jsme si vtipy a hráli jsme si. Nyní musíme po prácí zůstávat doma, abychom hlídali naše mrkve a opravovali naše ploty. Ráno jsme tak unavení, že už nejsme ani schopni mrkev správně sázet. Musíme tedy pracovat daleko více než předtím.“

A proto někteří navrhli vrátit se ke starému zvyku a znovu jíst z jedné společné hromady. „Spíše budeme živit několik líných zlodějíčků, než abychom se trápili s obchodováním, s hlídáním a s věčným opravováním našich plotů!“

Jenže ti nejbohatší protestovali: „Ne, nesouhlasíme. Pokud se vrátíme ke starým zvykům, bude to znamenat, že schválíme vzájemné okrádání. Tak by chtěli všichni jenom krást a nikdo by už nechtěl sázet mrkve. Zemřeli bychom hlady!“

„Ale ne,“ řekli ostatní. „Většina z nás považuje za nudné trávit celé dny nicneděláním a věčným povalováním se na slunci. Ve skutečnosti je těch největších lenochů jen velmi málo. A navíc, sázení mrkví nás vlastně baví.“

„Ale ne,“ odvětili ti nejbohatší. „Sázení mrkví nebaví nikoho. Jíst mrkev, to ano, to baví každého. Jestli máte chuť, klidně se můžete o své mrkve dělit. My ale v žádném případě naše ploty nerozmontujeme!“

„Dobrá,“ řekli tehdy ti středně bohatí. „Jestliže ti nejvíce bohatí nechtějí spolupracovat, raději si i my ponecháme naše ploty, neboť nemáme dost mrkví na to, abychom se mohli dělit s lenochy.“

A středně chudí řekli: „Jestli jsme my ti jediní, kdo se mají o mrkev dělit, nejde to. Máme jí velmi málo. I my si tedy budeme muset ponechat naše ploty.“

Protentokrát se nic nevyřešilo. A přestože většina dobře věděla, že nyní je třeba pracovat daleko více než předtím, nepodařilo se jim vrátit ke starým zvykům.

Dokonce se začaly dít velmi podivné věci. Někteří z těch, kteří neměli velká mrkvová pole, šli k těm nejbohatším a řekli jim: „Poslyšte! Jestliže mi dáte každý den pár svých mrkví, budu hlídat vaši hromadu.“

A další zas měli jiný nápad: „Tomu, kdo mi dá svoji mrkev, opravím jeho plot!“ A ještě další začali chodit od domu k domu a navrhovali: „Dejte mi vaši mrkev a já pro vás budu obchodovat, pokud mi dovolíte, že si mohu nechat jednu mrkev z pěti.“

A takhle to fungovalo po určitou dobu. Jednoho dne se někteří podrbali za uchem a řekli: „Za normálních okolností bych teď měl mít víc volného času, ale ve skutečnosti musím sázet čím dál tím víc mrkve, abych mohl zaplatit opraváře plotů, nočního hlídače a také ty, kteří obchodují s mojí mrkví!“

A tak znovu někteří navrhli, aby byl obnoven starý pořádek. Ale kupodivu to nebyli pouze ti nejbohatší, kteří protestovali, ale i ti nejchudší.

„Chcete nám vzít naši práci,“ rozhněvali se opraváři plotů.

„Z čeho budeme žít?“ ptali se s obavou noční hlídači.

„Chcete, abychom zemřeli hlady?“ vykřikli ti, kteří obchodovali s mrkví.

Author