Otevřená slova jednoho Evropana

Please share if you want to help to promote peace!

Chci teď zcela otevřeně něco říci. Právě nyní, kdy mnoho lidí chodí kolem horké kaše, kdy nikdo neříká, co si opravdu myslí, protože se to „nehodí“, protože je to proti tradici, protože se to dotýká vzpomínek, které by měly zůstat raději pohřbeny, právě teď je nutné, aby někdo jednou otevřeně vyjádřil, jak tomu doopravdy je. Cizinci z jižních či východních zemí jsou samozřejmě také lidé. To nikdo nepopírá. Mají oči, ústa a nos jako my, jako my pociťují lásku i strach, jako my jsou nadaní, nebo hloupí a tak to jde dál. I mezi nimi existují lidé slušní i méně slušní, a jestliže vyrůstají ve spořádaných poměrech, nestanou se z nich zločinci, jako se zločinci nestanou ani z nás. Ale o to přece nejde. Jedná se o to, že zde musíme něco obhájit. Musíme tu obhajovat naši kulturu a musíme tu obhajovat náš blahobyt, bez kterého by tato kultura neexistovala. Je přece skutečností, že žijeme v jedné z nejbohatších zemí světa, a to platí pro všechny, kteří to dokáží číst, stejně tak pro Němce jako pro Švýcary a Rakušany. Máme blahobyt a sociální jistotu, o které mohou Řekové či Poláci doma jen snít. Obyvatelé Etiopie či Kolumbie si to nedokáží ani představit.

Podívejme se skutečnostem do očí. Ze šesti miliard lidí na tomto světě žije pouze miliarda v „průmyslových zemích“. A k té miliardě patříme právě my. My, bohatá šestina lidstva, vlastníme čtyři pětiny bohatství země. Spotřebujeme 70% energie, 60% potravin, 85% dřeva naší planety. Co když ostatní přijdou na to, že chtějí vlastnit svůj podíl? Do nynějška je to jen milión nebo jeden a půl chudých ďáblů, kteří k nám prchají před politickým pronásledováním, před válkou nebo hladověním.

Dobře. Ale tam venku se na náš blahobyt závistivě nedívají milióny, nýbrž miliardy chudých ďáblů, plných nenávisti k našemu blahobytu. My, bohatá šestina, máme šedesátkrát více než nejchudší šestina. To se musí jednou vyjasnit, zcela bez falešného studu. Němec spotřebuje tolik nafty jako 10 Afričanů. Němec vypustí do ovzduší tolik oxidu uhličitého jako 65 černochů. U nás připadá na dva obyvatele jedno auto (počítány jsou také děti), v Indii připadá jedno auto na 455 lidí. Jestliže by oni všichni chtěli žít stejně jako my, mohli bychom planetu uzavřít. Tolik nafty na světě jednoduše není, aby všichni černoši a Číňané mohli jezdit autem. To jsou fakta. 

Všichni, kteří u šálku kávy rádi diskutují o spravedlnosti, by měli jednou popřemýšlet, kolik za kávu zaplatili. Před 10 lety dostali černoši nebo indiáni za 13 000 pytlů kávy protihodnotou jednu lokomotivu. Dnes, když si chtějí lokomotivu koupit, nám musí dodat 45 000 pytlů. Nelze říci, že by nás to poškozovalo. Černé kávy se nechce vzdát nikdo z nás. Kolik z těch, kteří rádi hovoří o spravedlnosti, však dobrovolně kupuje nejdražší kávu třetího světa? Kdo se ptá, když kupuje levnou indickou bavlněnou košili nebo krásný hedvábný šátek, zda tyto věci nejsou tak levné proto, že jsou vyráběny dětmi?

Ne, nám všem je bližší košile než kabát, my všichni myslíme nejprve na vlastní budoucnost, na vlastní rodinu. To je přece přirozené. Indové nebo Číňané by to také nedělali jinak, kdyby byli vedoucími národy světa. Nic si nepředstírejme. Naše uspořádání světa se zakládá na nadvládě bílých. Kde vlastně leží průmyslové země? V Severní Americe, v Evropě, v Austrálii, v jižní Africe, v Japonsku, Rusko sem nemůžeme počítat. Prakticky jsou to všechno běloši, vyjma Japonců.

S absolutní samozřejmostí dělají průmyslové země všechno proto, aby svou nadvládu ve světě uhájily. Dnes především průmyslovými a politickými prostředky. Nechráníme si jen naše hranice před uprchlíky z chudých zemí, chráníme si také naše trhy před jejich výrobky. Například na surovou bavlnu nedáváme tak vysoké clo jako na hotové textilie. Necháváme si od nich dodávat kakao, ale v žádném případě hotovou čokoládu. Musíme přece chránit naše textilní a čokoládové továrny před konkurencí. Popravdě řečeno nás nezajímá, že země tam dole budují svůj průmysl, rozvíjejí se. Chceme jim totiž dále draze prodávat naše výrobky a nakupovat od nich levné suroviny.

Budou však pokaždé stačit hospodářské a politické prostředky, jako třeba sjednocení Evropy, aby byla zajištěna naše převaha ve světě? Nebudou to jednoho dne muset být také prostředky vojenské? Když zkrachovala Rudá světová říše, někteří se po určitou dobu tvářili, jako by měl zavládnout věčný mír. Avšak těm, co viděli dále, bylo jasné, že problémy ve skutečnosti nepřicházejí ani tak moc z východu, jako spíše z jihu. Od války v Zálivu je to zcela zřejmé: Když se Saddam Hussein pokusil urvat si Kuvajt pro sebe, tehdy od nás - bohaté pětiny - dostal přes prsty. Naštěstí jsme měli co do činění s nefalšovaným diktátorem a s typickým porušením mezinárodního práva, proto nikdo nemůže říci, že bychom byli v neprávu. Nejen Saddam však dosáhl toho, abychom viděli, co znamená technologická a vojenská převaha. Válka v televizi ukázala celému jihu, kdo vládne světu. Podobnou službu nám prokázal i pan Miloševič, který je také naštěstí nesporným diktátorem a válečným zločincem, proto se nikdo neodváží ukázat na nás prstem a obvinit nás, že jsme i my přispěli svými nepřijatelnými ultimáty a dalšími diplomatickými činy i opomenutími k vypuknutí války. Konec konců pro nás tyto války byly i potřebné.

Neklamme se! Neklamme se proto, jak nás vidí jiní: Každý z nás si může v největší zimě koupit za marku padesát karafiát z Kolumbie. Ano, ale ptá se tu někdo? Každý den létají letadla přes půlku světa, jen aby nám přinesla čerstvé květiny z jiných míst zeměkoule. Takový luxus si nemohli dopřát ani císařové ve starém Římě. Nejsme aristokraté světa? Byli bychom naivní, kdybychom si namlouvali, že nás zbývajících pět šestin miluje.

Je přirozené, že z naší přednosti ve světě neprofitujeme všichni stejným dílem. Někteří z nás přicházejí zkrátka, ale s tím se nedá nic dělat. Jsme jen jedna výkonnostní společnost, a tak to je prostě podobné jako v běhu na lyžích: Když je jeden o dvě setiny sekundy pomalejší než ten druhý, není ještě proto opravdu špatný lyžař. Ale jen tři mohou vybojovat medaili a ostatní nedostanou nic, taková jsou pravidla hry. My samozřejmě nejsme společností založenou pouze na výkonnosti, jsme i společností, která dbá o všeobecné blaho a ve které i ti nejchudší příjemci sociální pomoci žijí pořád lépe než většina Mozambičanů. Ale to není podstatné. Prostě existují lidé, kteří vědí, že nikdy nebudou patřit k těm úspěšným a slavným. A právě ti jsou frustrováni. Proti tomu nemůžeme nic dělat.

Jistě, bylo by krásné, kdybychom mohli postavit na vrchol jiné hodnoty: přátelství, přívětivost, smysl pro humor, nebo schopnost těšit se a užívat si života. Ale pak bychom se nestali tak bohatými, jako jsme dnes, to musí být každému zřejmé. Za náš blahobyt totiž v neposlední řadě vděčíme právě našemu systému hodnot, který staví úspěch na první místo. A ti, kteří sem přišli před nedávnem, si připadají nadbyteční, nepotřební, cítí se poníženi a mají v sobě zlobu. Nejsou také oni bělochy, Evropany, Němci, zkrátka příslušníky průmyslové národnosti? Cožpak oni nepatří ke skupině, která si nárokuje být solí země? Proč právě oni ne?

Tito mladí lidé nemohou samozřejmě chápat, proč jsou na jedné světové straně hospodářské aktivity podřízeny jen v omezené míře humanitárním zájmům, ale proč na straně druhé existují skupiny lidí, které humanitární pomoc poskytují. Oni přemýšlejí - určitě zjednodušeně - takto. Když se my chováme na státní a hospodářské rovině vůči jiným národům jako „páni“, proč je možné, že se tak vůči jednotlivým příslušníkům cizího národa můžeme chovat i ve své vlastní zemi?

Přehlížejí, že určitá minimální míra humanity je nutná pro náš pohled na svět a že tím přirozeně také přispívá k našim hospodářským úspěchům. Přehlížejí také, že náklady na tuto humanitu (velmi rádi ji dáváme najevo) nejsou ve skutečnosti tak vysoké. Jenom německé banky vydělávají na úrocích, které platí rozvojové země za úvěry, čtyřikrát až pětkrát tolik, co spolková vláda vydá na běžence a žadatele o azyl. Tak jako tak připadají u nás na 1000 obyvatel 3 běženci, zatímco země jako Malawi má 105 běženců na 1000 obyvatel. 85% běženců zůstává naštěstí ve „třetím světě“.

Přesto je třeba, abychom pro tyto snad příliš horlivé radikální mladé lidi měli porozumění a abychom je nezatracovali se vším všudy jako pravicové extremisty a nacionalisty. Přirozeně není vhodné zapálit azylový dům nebo „přistěhovalcům nařezat“. To je primitivní a surové. Navíc takové extrémní akce poškozují naše mezinárodní vztahy a v souvislosti s tím i naše vývozní zájmy. Ale za tímto hloupým - a opakuji to - absolutně odmítavým přeháněním vězí přece jen jedna předtucha, jedna docela realistická myšlenka, totiž že je nutné postavit ochrannou hradbu proti náporu jižanů.

Jisté je, že se musí zabránit výtržnostem. Pořádek musí zůstat zachován. Na druhé straně musíme uznat, že základ, který tyto výtržnosti vyjadřují, je vcelku zdravý a dá se logicky odvodit z našeho postavení ve světě jako z postavení hospodářské a politické velmoci. Možná, že jednou budeme toto stanovisko potřebovat ve vyšší míře než dnes: Kdo dnes může říci, že své úspěchy, své postavení ve světě nebudeme muset bránit také vojenskými prostředky? Když to jednou bude potřebné, budeme s důsledností bránit naši kulturu, naše hodnoty a v neposlední řadě také náš blahobyt a přednostní postavení ve světě, a to i s následky, které budeme muset nést. Teprve tehdy bude možné, aby prosperující Německo, Rakousko nebo Evropa zakotvily v hlavách a srdcích lidí jako jedna ze základních hodnot naší kultury.

Author