Modrý chlapec

Please share if you want to help to promote peace!

Daleko, daleko za hvězdami je všechno jiné než tady. A dokonce dál než tam je všechno ještě odlišnější než tam, kde všechno je mnohem odlišnější než tady. Ale kdybys letěl daleko, do velmi daleké vzdálenosti, k místu, kde všechno je úplně jiné než kdekoli jinde, možná by to tam bylo skoro stejné jako tady.

Možná je v této daleké oblasti nějaká planeta tak velká jako naše Země a třeba žijí na této planetě lidé, kteří vypadají skoro stejně jako my, s výjimkou toho, že jsou modří a mohou sklopit uši, když nechtějí něco slyšet.

A snad na této vzdálené planetě vypukla válka a velmi mnoho modrých lidí zemřelo. Zanechali po   sobě hodně sirotků a v ruinách jednoho z domů, které zničily bomby, seděl malý modrý chlapec, který plakal, protože ztratil otce a matku. Dlouho tam seděl a plakal, ale pak přestal, protože vyplakal všechny slzy, které měl. Vytáhl si límec, strčil ruce do kapes a šel pryč.  Když uviděl skálu, kopnul do ní a když spatřil květinu, zašlápl ji.

Přišel k němu malý pes, podíval se na něj a začal vrtět ocasem. Pak se točil dokola a začal provázet chlapce, jako by se rozhodl dělat mu společnost.

„Běž pryč!" řekl chlapec psovi. „Musíš jít  pryč. Když zůstaneš se mnou, budu tě muset milovat, a já už nikdy v celém svém životě nechci nikoho milovat." Pes se na něho podíval a vrtěl radostně ocasem. Pak chlapec našel zbraň, která ležela vedle mrtvého vojáka. Zvedl tu zbraň a ukázal ji psovi. „Tato zbraň tě může zastřelit!" řekl rozzlobeně. A pes odběhl.

„Vezmu tě s sebou!" řekl chlapec zbrani. „Ty budeš můj dobrý přítel." A zbraní vystřelil na mrtvý strom. Pak našel létající skútr, který ležel opuštěný poblíž v poli. Nastoupil do něj a pokusil se ho nastartovat. Létající skútr fungoval.

„Teď mám zbraň a létající skútr," řekl chlapec. „Oni budou moje rodina. Mohl jsem mít také psa, ale jeho by mohli zabít a já  bych se potom musel uplakat." Létal kolem na svém létajícím skútru, až uviděl dům, ze kterého se kouřilo. „Tam ještě někdo žije," řekl  chlapec. Obletěl dům a nahlížel do oken. Uvnitř byla jen stará žena, která něco vařila. Chlapec zaparkoval svůj létající skútr před domem, vzal si svou zbraň a vešel dovnitř. „Mám zbraň!"  řekl té staré ženě. „Dejte mi něco k jídlu!"

„Pojď dál, něco bych ti stejně dala," řekla stará žena. „Můžeš jít napřed a uklidit svou zbraň."

„Nechci, abys na mě byla hodná!" řekl chlapec rozzlobeně. „Má zbraň tě může zabít!" Stará žena mu tedy dala něco k jídlu a on potom odletěl.

Takto žil chlapec nyní. Zřídil si úkryt v jednom opuštěném domě. Když dostal hlad, odletěl někam, kde byli lidé, a se svou zbraní je přinutil, aby mu dali něco k jídlu. Jindy letěl přes pustá bitevní pole a sbíral části zbraní a tanků a nákladních aut, které se tam povalovaly. Nanosil všechny tyto věci do svého úkrytu.

„Sestavím obrovského pancéřového robota!" řekl si. „Bude sto yardů vysoký a bude vážit sto tisíc tun a nahoře v jeho hlavě budu mít v kabině řídící pult. Pak budu mít moc a nikdo mi nebude moci nic udělat."

Jednoho dne přišla k jeho skrýši dívka. Chlapec vyšel ven se svou zbraní a řekl: „Musíš jít pryč! Má zbraň tě může zastřelit!"

„Nechci tě rozzlobit," řekla dívka. „Právě se dívám, jestli už začaly zase růst houby."

„Musíš jít pryč!" řekl chlapec. „Nechci kolem sebe nikoho mít!"

„Jsi  úplně sám?" zeptala se dívka.

„Ne," řekl chlapec. „Já mám zbraň a létající skútr. To je moje rodina. Jednou budu mít obrovského pancéřového robota!"

„Ty nemáš někoho opravdového živého?"

„Mohl jsem mít psa. Ale kdyby ho někdo zabil, umřel bych pláčem.“

„Já také nemám nikoho opravdového," řekla dívka, „mohli bychom zůstat spolu."

„Já nechci mít někoho, koho by mohla skolit zbraň!"

„Pak si budeš prostě muset najít někoho, kdo nemůže být zastřelen zbraní!" řekla dívka a odešla.

Ale chlapec postavil obrovského pancéřového robota a vlezl dovnitř. Sedl si úplně nahoru v robotově hlavě, kde postavil kabinu s ovládáním. Pak odstartoval a projížděl zemí ve svém obrovském pancéřovém robotu. Všude lidé křičeli, když ho viděli přicházet, a chtěli utéct. Ale nemohli uniknout obrovskému pancéřovému robotu. Chlapec měl ve své kabině mikrofon a vše, co řekl do mikrofonu, vyšlo výkřikem z robotových úst.

„Je tu někdo, koho nemůže zabít zbraň?" řval robot. Ale kamkoli přišel, lidé od něj utíkali a on nikdy nenašel nikoho, kdo by nemohl být zabit zbraní. Jednou mohl z výšky své kabiny, kde seděl, vidět, že někdo tam dole od něj neutíká, ale prostě tam stojí a křičí na něj něco nahoru. Ale byl tak vysoko, že nemohl rozumět, co ta osoba říká.

„Možná je to někdo, kdo nemůže být zabit zbraní?" myslel si chlapec a slezl dolů. Ale byla to stará paní, která mu uvařila  jídlo krátce před tím. „Chtěla jste mi něco říct?" zeptal se chlapec. „Ano," řekla stařenka. „Slyšela jsem o někom, kdo nemůže být zabit zbraní. Myslela jsem, že bych ti o něm měla říct."

„A kdo je to?" zeptal se chlapec.

„Je to starý muž, který žije tam nahoře na Měsíci."

„Pak ho budu muset hledat," řekl chlapec, „protože nechci mít kolem sebe nikoho, kdo může být zabit zbraní." A zatáhl za výhybku a jeho veliký pancéřový robot se přeměnil v obrovskou pancéřovou raketu a letěl v ní na Měsíc. Tam nahoře, na Měsíci, musel chlapec dlouho hledat. Ale nakonec našel starého muže. Seděl za teleskopem a díval se na modrou planetu.

„Jste muž, který nemůže být zabit zbraní?" zeptal se chlapec starce.

„Podle mě ano," řekl stařec.

„A na co se díváte tím teleskopem?"

„Studuji lidi na planetě tam dole."

„Myslíte, že bych s vámi mohl zůstat?" zeptal se chlapec.

„Možná," řekl stařec. „Co je na mně tak zvláštního?"

„Protože já nechci zůstat s nikým, kdo může být zastřelen. Když moji rodiče umřeli, vyplakal jsem všechny slzy, které jsem měl v sobě. Mohl jsem mít psa, ale kdyby ho někdo zabil, musel bych umřít pláčem. A mohl jsem zůstat se stařenkou a s malou holčičkou. Ale nebyly chráněny proti kulkám, a kdyby byly zabity, byl bych se musel uplakat."

„To je v pořádku," řekl stařec, „můžeš se mnou zůstat. Nikdo mě nemůže zastřelit, protože tu nejsou žádné zbraně."

„To je jediný důvod?" zeptal se chlapec.

„Ano, to je," řekl stařec.

„Ale já jsem si vzal s sebou svou zbraň."

„To je škoda," řekl stařec, „teď se mnou zůstat nemůžeš. Tvoje zbraň by mě mohla zastřelit."

„Pak se tedy budu muset vrátit," řekl chlapec.

„Ano," přitakal stařec.

„Škoda," řekl chlapec.

„Je ti to líto?" zeptal se starý muž.

„Ano," řekl chlapec, „já bych tu radši zůstal."

„Možná bys mohl svou zbraň zahodit," namítl stařec.

„Možná," připustil chlapec.

„Pak bys mohl přes to všechno zůstat se mnou," řekl stařec.

„Snad," řekl chlapec. „A co bych tu pak dělal?"

„Mohl by ses dívat teleskopem. Pak bys možná mohl zjistit, proč ti lidé tam dole pořád válčí."

„A proč válčí?"

„No, to také nevím. Domnívám se, že to má něco společného s tím, že toho o sobě dost nevědí. Je jich tam hodně a jejich životy jsou tak složité, že nevědí, jaký dopad budou mít jejich činy. Domnívám se, že netuší, odkud pochází jídlo, které jedí, nebo kam přijde chleba, který pečou. Domnívám se, že nevědí, jestli železo, které vytěží ze země, je použito na výrobu buldozerů nebo děl. Možná, jestli maso, které jedí, nepochází z jiných lidí. Kdyby se mohli vidět shora, snad by mohli lépe pochopit mnohé věci."

„Potom by jim to měl někdo ukázat," řekl chlapec.

„Asi," souhlasil stařec, „ale já jsem na to moc starý a také unavený."

Teprve pak chlapec pustil zbraň a ta letěla vesmírem dolů na planetu a tam se rozbila na kousky.

Ale chlapec zůstal dlouhý, dlouhý čas se starcem na Měsíci a díval se teleskopem a studoval lidi tam dole. A možná jednoho dne odletěl tam dolů a vysvětlil jim, co dělali špatně.

Author