Byl jednou jeden muž, byl to snílek. Věřil, že musí být způsob, jak vidět věci vzdálené na tisíce mil. Nebo prosazoval, že zde musí být způsob, jak jíst polévku vidličkou. Myslel si, že musí existovat způsob, jak postavit lidi na hlavu. A byl si jistý, že musí být možno žít beze strachu.
Ale lidé mu říkali: „Žádnou
z těchto věcí nelze uskutečnit; jsi snílek!" A říkali: „Otevři
oči a přijmi realitu." A říkali mu: „Existují přece přírodní
zákony a ty je nemůžeš změnit!"
On ale říkal: „Já nevím.... musí tu být způsob, jak dýchat pod vodou a jak dát všem najíst. Musí existovat způsob, pro každého, aby se dozvěděl to, co vědět chce. Musí být možnost podívat se do vlastního břicha." Ale lidé říkali: „Klidně se přetrhni, mistře, ale tyhle věci se nikdy nestanou. Nemůžeš prostě něco jen tak říct a čekat, že se to stane. Svět je takový, jaký je, a s tím se nedá nic dělat.“ Když byly vynalezeny televize a rentgeny, člověk byl schopen dohlédnout na tisíce mil daleko a také se mohl dívat do vlastního břicha. Ale nikdo neřekl: „Nu dobrá, zdá se, že ses tak nemýlil." A neřekli nic, když byla vynalezena potápěčská výstroj, jež umožňovala dýchat pod vodou. A ten muž si řekl: „To je přesně to, co jsem věděl. Možná, že jednou budeme žít bez válek."
Daleko, daleko za hvězdami je všechno jiné než tady. A dokonce dál než tam je všechno ještě odlišnější než tam, kde všechno je mnohem odlišnější než tady. Ale kdybys letěl daleko, do velmi daleké vzdálenosti, k místu, kde všechno je úplně jiné než kdekoli jinde, možná by to tam bylo skoro stejné jako tady.
Možná je v této daleké oblasti nějaká planeta tak velká jako naše Země a třeba žijí na této planetě lidé, kteří vypadají skoro stejně jako my, s výjimkou toho, že jsou modří a mohou sklopit uši, když nechtějí něco slyšet.
A snad na této vzdálené planetě vypukla válka a velmi mnoho modrých lidí zemřelo. Zanechali po sobě hodně sirotků a v ruinách jednoho z domů, které zničily bomby, seděl malý modrý chlapec, který plakal, protože ztratil otce a matku. Dlouho tam seděl a plakal, ale pak přestal, protože vyplakal všechny slzy, které měl. Vytáhl si límec, strčil ruce do kapes a šel pryč. Když uviděl skálu, kopnul do ní a když spatřil květinu, zašlápl ji.
Přišel k němu malý pes, podíval se na něj a začal vrtět ocasem. Pak se točil dokola a začal provázet chlapce, jako by se rozhodl dělat mu společnost.
„Běž pryč!" řekl chlapec psovi. „Musíš jít pryč. Když zůstaneš se mnou, budu tě muset milovat, a já už nikdy v celém svém životě nechci nikoho milovat." Pes se na něho podíval a vrtěl radostně ocasem. Pak chlapec našel zbraň, která ležela vedle mrtvého vojáka. Zvedl tu zbraň a ukázal ji psovi. „Tato zbraň tě může zastřelit!" řekl rozzlobeně. A pes odběhl.
„Vezmu tě s sebou!" řekl chlapec zbrani. „Ty budeš můj dobrý přítel." A zbraní vystřelil na mrtvý strom. Pak našel létající skútr, který ležel opuštěný poblíž v poli. Nastoupil do něj a pokusil se ho nastartovat. Létající skútr fungoval.
„Teď mám zbraň a létající skútr," řekl chlapec. „Oni budou moje rodina. Mohl jsem mít také psa, ale jeho by mohli zabít a já bych se potom musel uplakat." Létal kolem na svém létajícím skútru, až uviděl dům, ze kterého se kouřilo. „Tam ještě někdo žije," řekl chlapec. Obletěl dům a nahlížel do oken. Uvnitř byla jen stará žena, která něco vařila. Chlapec zaparkoval svůj létající skútr před domem, vzal si svou zbraň a vešel dovnitř. „Mám zbraň!" řekl té staré ženě. „Dejte mi něco k jídlu!"
„Pojď dál, něco bych ti stejně dala," řekla stará žena. „Můžeš jít napřed a uklidit svou zbraň."
„Nechci, abys na mě byla hodná!" řekl chlapec rozzlobeně. „Má zbraň tě může zabít!" Stará žena mu tedy dala něco k jídlu a on potom odletěl.
Takto žil chlapec nyní. Zřídil si úkryt v jednom opuštěném domě. Když dostal hlad, odletěl někam, kde byli lidé, a se svou zbraní je přinutil, aby mu dali něco k jídlu. Jindy letěl přes pustá bitevní pole a sbíral části zbraní a tanků a nákladních aut, které se tam povalovaly. Nanosil všechny tyto věci do svého úkrytu.
„Sestavím obrovského pancéřového robota!" řekl si. „Bude sto yardů vysoký a bude vážit sto tisíc tun a nahoře v jeho hlavě budu mít v kabině řídící pult. Pak budu mít moc a nikdo mi nebude moci nic udělat."
Jednoho dne přišla k jeho skrýši dívka. Chlapec vyšel ven se svou zbraní a řekl: „Musíš jít pryč! Má zbraň tě může zastřelit!"
„Nechci tě rozzlobit," řekla dívka. „Právě se dívám, jestli už začaly zase růst houby."
„Musíš jít pryč!" řekl chlapec. „Nechci kolem sebe nikoho mít!"
„Jsi úplně sám?" zeptala se dívka.
„Ne," řekl chlapec. „Já mám zbraň a létající skútr. To je moje rodina. Jednou budu mít obrovského pancéřového robota!"
„Ty nemáš někoho opravdového živého?"
„Mohl jsem mít psa. Ale kdyby ho někdo zabil, umřel bych pláčem.“
„Já také nemám nikoho opravdového," řekla dívka, „mohli bychom zůstat spolu."
„Já nechci mít někoho, koho by mohla skolit zbraň!"
„Pak si budeš prostě muset najít někoho, kdo nemůže být zastřelen zbraní!" řekla dívka a odešla.
Ale chlapec postavil obrovského pancéřového robota a vlezl dovnitř. Sedl si úplně nahoru v robotově hlavě, kde postavil kabinu s ovládáním. Pak odstartoval a projížděl zemí ve svém obrovském pancéřovém robotu. Všude lidé křičeli, když ho viděli přicházet, a chtěli utéct. Ale nemohli uniknout obrovskému pancéřovému robotu. Chlapec měl ve své kabině mikrofon a vše, co řekl do mikrofonu, vyšlo výkřikem z robotových úst.
„Je tu někdo, koho nemůže zabít zbraň?" řval robot. Ale kamkoli přišel, lidé od něj utíkali a on nikdy nenašel nikoho, kdo by nemohl být zabit zbraní. Jednou mohl z výšky své kabiny, kde seděl, vidět, že někdo tam dole od něj neutíká, ale prostě tam stojí a křičí na něj něco nahoru. Ale byl tak vysoko, že nemohl rozumět, co ta osoba říká.
„Možná je to někdo, kdo nemůže být zabit zbraní?" myslel si chlapec a slezl dolů. Ale byla to stará paní, která mu uvařila jídlo krátce před tím. „Chtěla jste mi něco říct?" zeptal se chlapec. „Ano," řekla stařenka. „Slyšela jsem o někom, kdo nemůže být zabit zbraní. Myslela jsem, že bych ti o něm měla říct."
„A kdo je to?" zeptal se chlapec.
„Je to starý muž, který žije tam nahoře na Měsíci."
„Pak ho budu muset hledat," řekl chlapec, „protože nechci mít kolem sebe nikoho, kdo může být zabit zbraní." A zatáhl za výhybku a jeho veliký pancéřový robot se přeměnil v obrovskou pancéřovou raketu a letěl v ní na Měsíc. Tam nahoře, na Měsíci, musel chlapec dlouho hledat. Ale nakonec našel starého muže. Seděl za teleskopem a díval se na modrou planetu.
„Jste muž, který nemůže být zabit zbraní?" zeptal se chlapec starce.
„Podle mě ano," řekl stařec.
„A na co se díváte tím teleskopem?"
„Studuji lidi na planetě tam dole."
„Myslíte, že bych s vámi mohl zůstat?" zeptal se chlapec.
„Možná," řekl stařec. „Co je na mně tak zvláštního?"
„Protože já nechci zůstat s nikým, kdo může být zastřelen. Když moji rodiče umřeli, vyplakal jsem všechny slzy, které jsem měl v sobě. Mohl jsem mít psa, ale kdyby ho někdo zabil, musel bych umřít pláčem. A mohl jsem zůstat se stařenkou a s malou holčičkou. Ale nebyly chráněny proti kulkám, a kdyby byly zabity, byl bych se musel uplakat."
„To je v pořádku," řekl stařec, „můžeš se mnou zůstat. Nikdo mě nemůže zastřelit, protože tu nejsou žádné zbraně."
„To je jediný důvod?" zeptal se chlapec.
„Ano, to je," řekl stařec.
„Ale já jsem si vzal s sebou svou zbraň."
„To je škoda," řekl stařec, „teď se mnou zůstat nemůžeš. Tvoje zbraň by mě mohla zastřelit."
„Pak se tedy budu muset vrátit," řekl chlapec.
„Ano," přitakal stařec.
„Škoda," řekl chlapec.
„Je ti to líto?" zeptal se starý muž.
„Ano," řekl chlapec, „já bych tu radši zůstal."
„Možná bys mohl svou zbraň zahodit," namítl stařec.
„Možná," připustil chlapec.
„Pak bys mohl přes to všechno zůstat se mnou," řekl stařec.
„Snad," řekl chlapec. „A co bych tu pak dělal?"
„Mohl by ses dívat teleskopem. Pak bys možná mohl zjistit, proč ti lidé tam dole pořád válčí."
„A proč válčí?"
„No, to také nevím. Domnívám se, že to má něco společného s tím, že toho o sobě dost nevědí. Je jich tam hodně a jejich životy jsou tak složité, že nevědí, jaký dopad budou mít jejich činy. Domnívám se, že netuší, odkud pochází jídlo, které jedí, nebo kam přijde chleba, který pečou. Domnívám se, že nevědí, jestli železo, které vytěží ze země, je použito na výrobu buldozerů nebo děl. Možná, jestli maso, které jedí, nepochází z jiných lidí. Kdyby se mohli vidět shora, snad by mohli lépe pochopit mnohé věci."
„Potom by jim to měl někdo ukázat," řekl chlapec.
„Asi," souhlasil stařec, „ale já jsem na to moc starý a také unavený."
Teprve pak chlapec pustil zbraň a ta letěla vesmírem dolů na planetu a tam se rozbila na kousky.
Ale chlapec zůstal dlouhý, dlouhý čas se starcem na Měsíci a díval se teleskopem a studoval lidi tam dole. A možná jednoho dne odletěl tam dolů a vysvětlil jim, co dělali špatně.
Na jedné docela malé planetě žili kdysi dávno lidé, kteří byli pracovití, a také ti, kteří byli pracovití o něco méně. Kromě nich byli na planetě i tací, jež byli velmi pracovití, a také ti, jež byli velmi líní. Zkrátka bylo to tam úplně stejné jako všude jinde ve vesmíru.
Až na to, že všichni dohromady, líní i pracovití, pěstovali výhradně různé druhy mrkví, házeli je na jednu velkou hromadu a z této společné hromady všichni jedli. Tím byla planeta zvláštní.
Jednoho dne ale kdosi z velkých odvážlivců řekl: „Takhle už to stačí. Stále jen pracujeme a pracujeme, dřeme, zatímco druzí tráví své dny povalováním a odpočinkem na slunci. Tito lenoši přicházejí a jedí mrkve ze společné hromady. A přitom, aniž by na ni přispívali svou vlastní mrkví, cpou se až k prasknutí.“
Velcí lenoši však jen pokrčili rameny a dál si brali obživu ze společné hromady. Je proto logické, že si ti středně odvážní a středně líní brzy uvědomili, že všichni dohromady teď mají mnohem méně mrkve než předtím. Ti velmi odvážní zatím vždycky přinášeli hodně mrkve. Dokonce víc, než kolik jí sami snědli. A pak jeden ze středně odvážných řekl: „Víte co? Svoji vlastní mrkev si budeme dávat stranou.“ A už nikdy víc nepřispěli mrkví na společnou hromadu, ale začali si tvořit svoji vlastní, malou. Středně líní učinili to samé: „Nemáme jinou možnost,“ říkali těm velmi líným.
A tak si postupem času začal každý tvořit před domem svoji vlastní hromadu mrkve. Když náhodou dostal chuť na jiný druh mrkve, než jaký měl ve své hromadě, musel jít a zjistit, zda by s ním někdo druhý nemohl mrkve směnit. Tím začalo věčné chození sem a tam: po práci se lidé museli dlouhé hodiny zabývat obchodováním, dokud každý neměl na své hromadě všechny druhy mrkví, které potřeboval nebo o kterých si to alespoň myslel.
„Je to podivné, ty nové zvyky,“ říkali si ti největší lenoši mezi sebou. Nelíbilo se jim, že už neexistuje společná hromada, z níž by si mohli bez omezení brát. Každý z nich to pak vyřešil po svém. Někteří si řekli: „Dobrá, asi budeme muset více pracovat.“ Jenže to nebylo tak snadné. Často se totiž stávalo, že když některý z těchto lenochů přišel na pole zasadit mrkev, většinou narazil na někoho, kdo mu řekl: „Hele, tohle je moje pole. Byl jsem to já, kdo tu po celou dobu sázel mrkev!“
Ostatní z největších lenochů šli jednoduše k těm nejbohatším a vzali si z jejich hromad to, co potřebovali. „Vždycky jsme si brali mrkev ze společné hromady. A jestliže dneska existuje spousta hromad, jedná se stále o hromady společné. V každém případě si budeme brát to, co budeme chtít.“
S tím ovšem nesouhlasili ti nejbohatší, kteří okamžitě začali stavět ploty kolem svých mrkvových hromad. Brzy museli takové ploty začít stavět všichni. Čím více bylo lidí, kteří oplocovali své hromady, tím více si největší lenoši, kteří se drželi starých zvyků, brali z hromad těch, kteří ploty dosud neměli.
Dříve či později všichni ti, kteří měli nějakou hromadu, měli také plot kolem ní. A tak se stalo, že po práci museli věnovat svůj čas nejenom na obchodování s mrkví, ale také na udržování a vylepšování svých plotů a na hlídání, aby přes ně nikdo nepřelezl.
Někteří začali záhy protestovat: „Dříve jsme se po práci vždycky všichni sešli u jedné velké společné hromady, vyprávěli jsme si vtipy a hráli jsme si. Nyní musíme po prácí zůstávat doma, abychom hlídali naše mrkve a opravovali naše ploty. Ráno jsme tak unavení, že už nejsme ani schopni mrkev správně sázet. Musíme tedy pracovat daleko více než předtím.“
A proto někteří navrhli vrátit se ke starému zvyku a znovu jíst z jedné společné hromady. „Spíše budeme živit několik líných zlodějíčků, než abychom se trápili s obchodováním, s hlídáním a s věčným opravováním našich plotů!“
Jenže ti nejbohatší protestovali: „Ne, nesouhlasíme. Pokud se vrátíme ke starým zvykům, bude to znamenat, že schválíme vzájemné okrádání. Tak by chtěli všichni jenom krást a nikdo by už nechtěl sázet mrkve. Zemřeli bychom hlady!“
„Ale ne,“ řekli ostatní. „Většina z nás považuje za nudné trávit celé dny nicneděláním a věčným povalováním se na slunci. Ve skutečnosti je těch největších lenochů jen velmi málo. A navíc, sázení mrkví nás vlastně baví.“
„Ale ne,“ odvětili ti nejbohatší. „Sázení mrkví nebaví nikoho. Jíst mrkev, to ano, to baví každého. Jestli máte chuť, klidně se můžete o své mrkve dělit. My ale v žádném případě naše ploty nerozmontujeme!“
„Dobrá,“ řekli tehdy ti středně bohatí. „Jestliže ti nejvíce bohatí nechtějí spolupracovat, raději si i my ponecháme naše ploty, neboť nemáme dost mrkví na to, abychom se mohli dělit s lenochy.“
A středně chudí řekli: „Jestli jsme my ti jediní, kdo se mají o mrkev dělit, nejde to. Máme jí velmi málo. I my si tedy budeme muset ponechat naše ploty.“
Protentokrát se nic nevyřešilo. A přestože většina dobře věděla, že nyní je třeba pracovat daleko více než předtím, nepodařilo se jim vrátit ke starým zvykům.
Dokonce se začaly dít velmi podivné věci. Někteří z těch, kteří neměli velká mrkvová pole, šli k těm nejbohatším a řekli jim: „Poslyšte! Jestliže mi dáte každý den pár svých mrkví, budu hlídat vaši hromadu.“
A další zas měli jiný nápad: „Tomu, kdo mi dá svoji mrkev, opravím jeho plot!“ A ještě další začali chodit od domu k domu a navrhovali: „Dejte mi vaši mrkev a já pro vás budu obchodovat, pokud mi dovolíte, že si mohu nechat jednu mrkev z pěti.“
A takhle to fungovalo po určitou dobu. Jednoho dne se někteří podrbali za uchem a řekli: „Za normálních okolností bych teď měl mít víc volného času, ale ve skutečnosti musím sázet čím dál tím víc mrkve, abych mohl zaplatit opraváře plotů, nočního hlídače a také ty, kteří obchodují s mojí mrkví!“
A tak znovu někteří navrhli, aby byl obnoven starý pořádek. Ale kupodivu to nebyli pouze ti nejbohatší, kteří protestovali, ale i ti nejchudší.
„Chcete nám vzít naši práci,“ rozhněvali se opraváři plotů.
„Z čeho budeme žít?“ ptali se s obavou noční hlídači.
„Chcete, abychom zemřeli hlady?“ vykřikli ti, kteří obchodovali s mrkví.
Ale ano! A tak se stalo, že se nový zvyk udržel a fungoval dál.Jsme mírumilovná země
a nikdy nikoho nenapadneme.
Ledaže by někdo napadl nás.
Každý, kdo nás nezamýšlí napadnout,
nemusí mít z ničeno strach.
Každý, se pokouší před námi chránit,
tak dokazuje,
že se nás bojí.
Každý, kdo se nás bojí,
tak dokazuje,
že nás má v úmyslu napadnout.
Na planetě Hortus žily kdysi dávno čtyři malé národy ve čtyřech malých vesničkách: Jablčané, Švestkované, Hruškované a Maliňané. Jablčané se živili jablečným želé, jablkovými povidly, jablečnými zavařeninymi a jablečnými koláči. Švestkované jedli švestkové želé, švestková povidla, švestkové zavařeniny a švestkové koláče. A u Hruškovanů a Maliňanů to bylo to samé.
Takhle to fungovalo po dlouhá léta, ale jednoho dne ta věčná hrušková povidla začala lézt Hruškovanům krkem. Jeden z nich tehdy řekl: „Víte co? Mohli bychom se stát loupežníky!“
„Loupežníky? A co to je?“
„Ale to je přece úplně jednoduché! Jedné noci se vloupáme ke Švestkovanům, a až budou všichni spát, přepadneme je a zmlátíme. A pak si odneseme tolik švestek, kolik jen budeme chtít, a v tichosti zase zmizíme. Konečně tak budeme moct ochutnat švestkové želé, švestkové kompoty, švestková povidla a švestkové koláče!“
„Skvělé! A přitom se budeme náramně bavit!“
A tak se Hruškované vloupali do vesnice Švestkovanů, a když všichni spali, přepadli je, pronikli do jejich domů a zbili je. Potom si odnesli tolik švestek, kolik jen bylo možné, a v tichosti odešli.
Švestkované byli velmi vyděšení a smutní: „Co se to jenom stalo? Něco takového se ještě nikdy nepřihodilo!“
„Hruškované se nejspíš zbláznili. Měli bychom k nim poslat matku Švestkovou Stopku!“
Stará Švestková Stopka totiž uměla vyrábět olej ze švestkových pecek, s nímž se daly léčit veškeré choroby – kromě zlomených nohou. A tak se matka Švestková Stopka vydala na cestu s malou lahvičkou švestkového oleje. Ale když se k večeru vrátila zpět, smutně řekla: „Nikdo z Hruškovanů se nechce nechat léčit. Vyhrožovali mi a pak mne vykázali ze své vesnice.“
„To je vážné! Co teď?“
„Jestliže se nikdo z nich nechce nechat léčit, znamená to, že nejsou nemocní, ale zlí. Musíme je potrestat!“
„Na ně! Přepadneme je a vezmeme jim jejich hrušky! Jenom tak dosáhneme spravedlnosti.“
Všichni začali jásat a hlasitě křičet. Jenom matka Švestková Stopka sklopila ustaraně hlavu.
Švestkované se tedy vydali na válečnou výpravu. V noci přepadli Hruškovany a dali jim pořádně na frak. Poté si vzali tolik hrušek, kolik jich jen pobrali, a dali se na ústup.
„Ale co budeme dělat, pokud se zítra zase vrátí?“ Lidé se na sebe vystrašeně podívali. Mladý milostpán Pecka však řekl: „Postavíme stráže kolem celé vesnice a vybavíme je dlouhými holemi. A pokud se Hruškované vrátí, naše stráže je pobijí.“
A tak se také skutečně stalo. Když se o několik nocí později Hruškované vrátili, utrpěli ohromnou porážku.
„Výborně! Stalo se, jak jsem řekl. Dostali, co si zaslouží. Teď už se k nám jen tak nevrátí!“
„Dobrá, dobrá. Jenže poslouchej. Už dva týdny chodíme noc co noc na stráž a ve dne pak spíme. Mezitím jsme snědli všechny švestkové koláče i všechna švestková povidla. A přitom jsme neměli čas ani péct, ani vařit!“
„V tom případě vám musíme dát něco ze svých zásob. Vždyť jste chodili na stráž v zájmu nás všech!“ Všichni Švestkované tak museli dát něco strážím a milostpán Pecka si ponechal samozřejmě největší část. „To proto, že se musím o všechno starat! To já nesu Zodpovědnost!“
Nedlouho poté začali Švestkované mručet nespokojeností, neboť až dosud měli vždy všeho dostatek. Jenže nyní, když mladí mužové museli chodit na stráž – místo toho, aby se starali o své švestky, aby pekli a vařili – už zásoby nestačily.
„Dobrá“, řekl milostpán Pecka. „Čí je to vina, že naši mužové nemohou pracovat? Hruškovanů! To oni budou muset drsně platit!“ To dořekl a vydal se se svými muži na cestu směrem k Hrušce. Jenže i Hruškované měli připravené své stráže. Došlo k hrůzostrašné bitce na půli cesty mezi oběma vesnicemi, takže se Švestkované nedokázali vysněných hrušek zmocnit.
Tehdy milostpán Pecka prohlásil: „Musíme vyrobit sítě, abychom do nich mohli stráže Hruškovanů pochytat. Jedině tak je dokážeme porazit a vydrancovat jejich vesnici!“
A tak se museli Švestkované pustit do tkaní sítí. Jejich další útok se vydařil. Hrdý milostpán Pecka se v čele svého vojska vrátil zpět do vesnice, zatímco každý z jeho mužů nesl na svých ramenou jeden velký pytel hrušek. Také milostpán Pecka něco nesl: Zodpovědnost. Po návratu domů nechal Pecka vysypat veškeré hrušky na jednu velkou hromadu uprostřed vesnice. Poté ji rozdělil na tři menší. „A je to“, prohlásil, „první hromádka pro obyvatele vesnice, aby všichni měli co jíst. Druhá pro mé vojáky, kteří odvážně bojovali. A třetí pro mě, neboť Já nesu za všechno Odpovědnost.“
Lidé se začali radovat a poklepávali Peckovi po ramenou. Jenom matka Švestková Stopka sklopila ustaraně hlavu a řekla: „A co když si i oni, Hruškované, vyrobí sítě?“
„I na to jsem myslel! Vybudujeme hradby kolem celé vesnice, a tak nás už nikdy nebudou moci napadnout." A tak museli Švestkované postavit hradby kolem celého Švestkova. Jenže Hruškované to tak samozřejmě nechat nechtěli. A když jejich poslové roznesli zprávu, že Švestkované budují zeď kolem celé vesnice, učinili to samé: postavili zeď, utkali sítě pro odchytávání stráží a navíc vyrobili žebříky, aby mohli přelézt zdi Švestkovanů. Jedné noci pak zaútočili se svými žebříky na švestkovanskou vesnici a celou ji vydrancovali.
„A teď už to stačí! Ukážeme těm zbabělým Hruškovanům, zač je toho loket. Z našeho útoku se nikdy nevzpamatují!“ Jenže – v té samé době – si Hruškované vyrobili silné dělo, aby mohli bombardovat vesnické hradby Švestkovanů.
A pak jedné noci proniklo vojsko Švestkovanů do Hrušky, zatímco hruškovanská armáda vnikla do Švestky. V této temné, zatažené noci se obě vojska vzájemně minula, aniž by si to vůbec uvědomili. Když Hruškované dorazili k hradbám Švestky, milostpán Pecka se hrdě vztyčil a zvolal: „Otevřte nám své brány a vzdejte se, jinak zničíme vaši vesnici.“
A když Švestkované dovezli své dělo až k hradbám Hrušky, jejich vůdce zvolal: „Vzdejte se, jinak zboříme vaše domy!“ Protože hruškovanské vojsko odešlo, otevřeli obyvatelé Hrušky brány své vesnice a nechali Švestkovany vstoupit. V té samé chvíli otevřeli i Švestkované své brány a nechali do nich vstoupit armádu Hruškovanů.
Jenže ve chvíli, kdy obě vojska chtěla začít drancovat, zjistili vojáci, že není co. V zásobách zbylo sotva pár džbánků s marmeládou, pár ztvrdlých koláčů a zbytky plesnivých kompotů.
„Nic víc nemáme,“ řekli Hruškované vojákům ze Švestky.
„Neměli jsme čas vařit, péct, ani se starat o naše stromy. Všechno bylo podřízeno válce.“
„Nic nám nezbylo,“ řekli Švestkované vojákům z Hrušky. „Neměli jsme čas pečovat o naše stromy, neměli jsme čas ani péct koláče. Všechno bylo podřízeno válce.“
„Krucinál!“ zvolal vůdce hruškovanského vojska a obrátil se zpět.
„Hergot!“ vykřikl milostpán Pecka a vydal se v čele své armády na zpáteční cestu.
Za ranního rozbřesku se obě armády setkaly na půli cesty mezi oběma vesnicemi. Jejich hněv byl tak velký, že se okamžitě strhla velká bitva. Jejich dva vůdcové však zůstali stranou. Každý stál na malém kopečku, nenávistně pozoroval svého soka a přemýšlel.
Když si řekli, že se obě armády navzájem dost pobily, zaveleli k ústupu a vrátili se se svými vojsky domů. Druhého dne milostpán Pecka shromáždil všechny Švestkovany a řekl jim: „Dobrá! Nyní je třeba, abychom se co nejrychleji dali zpět do práce a abychom upekli co nejvíce švestkových koláčů. Musíme být rychlejší než naši nepřátelé, abychom byli připraveni na další bitvu.“
Ale matka Švestková Stopka řekla: „To nepůjde. Už nemáme žádné švestky, poněvadž se nikdo nestará o naše stromy. Všechny plody popadaly na zem. Už nemáme ani dost mouky, abychom mohly péct koláče. Takhle to prostě nemůže pokračovat. Nemá smysl, abychom se i nadále pouze vzájemně okrádali. Jestliže chceme mít co jíst, každý bude muset pracovat od rána do večera. Hruškované. I my. Okrádání nám nepřinese ani švestky ani hrušky. Budeme muset s Hruškovany uzavřít mír!“
A tak Švestkované, kteří znovu našli chuť pečovat o své stromy a vařit povidla, souhlasili.
Jenom milostpán Pecka zůstal zatrpklý. Snad proto, že v době míru neměl komu rozkazovat a ani nemohl nést Odpovědnost. A navíc už nebyla žádná válečná kořist, z níž by si mohl brát ten největší díl. Šel proto do vesnice Maliňanů a řekl jim: „Poslyšte. Hruškované už nemají co jíst. Všechno jim vzala válka. Vystavujete se velkému nebezpečí, že vás budou chtít napadnout a vydrancovat vaši vesnici!“
Maliňané se podrbali za uchem a řekli: „Ale my jsme jim nic neudělali!“
„Ale na tom přece vůbec nezáleží“, odvětil milostpán Pecka. „Jsou to banditi a loupí všude tam, kde je to možné.“
„Ale to je přece hrozné!“, řekli Maliňané. „Co tedy máme dělat? My přece válce vůbec nerozumíme.“
„Ale my, my ano!“ prohlásil milostpán Pecka. „Mám pro vás jeden návrh: dejte nám nějaké košíčky s malinami – nám teď po pravdě řečeno schází jídlo – a my vám na oplátku pomůžeme proti Hruškovanům.“
„Výborně“, zaradovali se Maliňané.
Milostpán Pecka se posléze vrátil do vesnice Švestkovanů a řekl: „Téměř celý rok budeme muset čekat do příští sklizně švestek. Ale z čeho budeme až do té doby žít? Kdybychom uzavřeli mír, museli bychom tento rok držet půst. Ale jestliže se domluvíme s Maliňany proti Hruškovanům, budou nám moci dát teď hned alespoň nějaké své maliny.“
„Ano, takhle to bude určitě lepší,“ začali se překřikovat mladí mužové, kteří si již přivykli na válku. „My přece umíme lépe válčit než pěstovat švestky.“ Ostatní Švestkované se podrbali za uchem a řekli: „Postit se téměř celý rok? To by přece nemohl nikdo vydržet!“ a dali tak za pravdu milostpánu Peckovi. Jenom matka Švestková Stopka kývala ustaraně hlavou.
Jenže mezitím se vůdce Hruškovanů spojil s Jablčany. A tak to všechno začalo stejně jako dřív: Maliňané a Jablčané museli začít budovat hradby kolem svých vesnic, vyrábět sítě, žebříky, děla a útočné věže – a navíc museli dávat svým ochráncům celou polovinu ze své úrody. A když uplynul rok, nebylo na planetě už vůbec nic k jídlu, ani k uloupení.
A tehdy svolala matka Švestková Stopka ženy z celé planety (což vůbec nebylo obtížné, neboť na celé planetě byly, jak víme, pouze čtyři vesnice) a řekla jim: „Takhle už to nemůže déle trvat. Z loupení a válek nemohou vyrůst žádné švestky, žádné maliny, žádná jablka, ani žádné hrušky. Je potřeba, aby někdo pracoval, jinak nebude existovat ani válečná kořist. Sítě, žebříky, děla, hradby a útočné věže, to nikdy nikoho neuživilo!“
„Velmi správně!“ souhlasily ženy z celé planety.
„Dobrá, řekněte tedy svým mužům, aby se usmířily a aby se co nejrychleji vrátili do svých sadů. Jinak všichni zemřeme hlady!“
„Dobře“, souhlasily ženy.
A tak se stalo, že byla podepsána smlouva, muži se usmířili a třesoucím se hlasem koktali: „Moc se omlouváme, už se to nikdy nebude opakovat“. A tak zavládl mír na planetě Hortus.
Po dvou až třech obtížných letech měli opět všichni obyvatelé planety co jíst a matka Švestková Stopka rozeslala do všech vesnic džbánky naplněné švestkovou marmeládou a ženy z ostatních vesnic poslaly jablečné kompoty, hrušková želé a malinové koláče.
A protože všude vládl mír, lidé měli čas hodně přemýšlet a vymýšlet nové věci. Stalo se, že kdosi vynalezl kleště na trhání jablek, s nimiž se mohla jablka trhat bez žebříku. Někdo jiný vypěstoval malinové keře bez trní. Někdo další zase vynalezl přístroj, se kterým se daly snadno vypeckovávat švestky. A konečně někdo poslední vymyslel speciální nůž pro loupání hrušek.
„Skvělé“, řekly ženy z celé planety, „nyní už nám stačí, když budeme pracovat pouze polovinu dne. A přesto budou mít všichni to, co potřebují.“
Ale jednoho dne se zvedl milostpán Pecka a řekl svým Švestkovanům: „Myslím, že není dobré se takto celé poloviny dnů povalovat a nic nedělat. Jednoduše proto, že se naše práce výrazně zjednodušila díky vypeckovávačům švestek. Ale co se stane, jestliže Hruškované dostanou nápad nás přepadnout a přinutit nás, abychom druhou polovinu dne pracovali pro ně? Hruškované přece vynalezli nůž na loupání hrušek. A v tom je velké nebezpečí. Jelikož my už nepotřebujeme pracovat od rána do večera proto, abychom měli co jíst, oni mají nyní čas, aby stavěli nové útočné věže a nová děla. Proto nesmíme plýtvat naším časem, nesmíme si hrát a vyprávět příběhy. S naším novým vypeckovávačem švestek teď máme dost času, abychom mysleli na naši obranu. Místo toho, že všichni budeme pracovat jen půlku dne, by bylo lepší, kdyby polovina z nás pracovala celý den a druhá polovina stavěla děla a připravovala se k boji. Vlastně si teď můžeme dovolit vybudovat profesionální vojsko. Jenom tak dokážeme čelit tomu, aby nás Hruškované znovu napadli a udělali z nás otroky.“
A tak by všechno začalo jako předtím, kdyby...
Kdyby se matka Švestková Stopka nezvedla a kdyby její slovo nemělo mezi lidmi větší váhu než slovo Peckovo. A tak si milostpán Pecka poklidně sedl a už nikdy nepromluvil.
Dva surovci se oddali drsnému boji. Jeden byl velký, druhý při těle, jeden byl mohutný, druhý statný, jeden byl silák a druhý násilník
Silák udeřil násilníka do nosu. „On má stejný nos jako já,“ pomyslel si.
Násilník zlomil silákovi žebra. „Jeho žebra praskají stejně jako ta moje,“ pomyslel si.
Silák vypíchl násilníkovi oko. „Jeho oko je stejně jemné a křehké jako moje,“ pomyslel si.
Násilník nakopl siláka do břicha. „Jeho břicho se deformuje stejně jako moje,“ pomyslel si.
Silák začal násilníka škrtit. „Stejně jako já, i on potřebuje vzduch, aby mohl dýchat,“ pomyslel si.
Násilník udeřil siláka pěstí do hrudníku.
„On má srdce, které bije stejně jako moje,“ všiml si.
Když oba dva spadli na zem a nemohli se zvednout, shodně si pomysleli: „On je stejný jako já.“ Ale už jim to nebylo nic platné.
Jednoho dne, když odvedli
pana Balabána na vojnu, šikovatel oznámil: „Nuže, dnes budeme cvičit
boj muže proti muži. To bude pro vás užitečné, až půjde do
tuhého.“
Pan Balabán odpověděl: „Jestli opravdu dojde k boji muže proti muži, až půjde do tuhého, pomůžete mi ukázat mého muže? Možná, že se spolu on a já dokážeme dohodnout bez hádky.“
Velká válka na Marsu se chýlila ke konci. Růžoví Gnuffové se vyčerpaní a smutní plahočili domů. „Žádné další války. Už nikdy znova!“ naříkali. Prohráli válku. Fialoví Mofferové se také vyčerpaní a smutní plahočili domů. „Žádné další války. Nikdy více,“ sténali, i když válku vyhráli.
Ale na bojišti ležel stejný počet mrtvých Mofferů jako Gnuffů. Bylo prolito velké množství zelené krve. Nejvyšší prezident Gnuffů a Velký král Mofferů se setkali u řeky, která vytvářela hranici mezi jejich zeměmi, a dohodli se na smlouvě. „Nikdy znovu nebude válka mezi Gnuffy a Moffery,“ slíbili jeden druhému.
A tak v obou zemích lidé slavili mírové slavnosti.
„Tak pošleme našeho generála do výslužby!“ křičeli Gnuffové na slavnosti.
„Odstrčme našeho polního maršála!“ volali Mofferové na své slavnosti.
„Naši vojáci budou sázet jahody!“ řvali Gnuffové.
„Dáme vojákům šicí stroje!“ Volali Mofferové.
Ale generál Gnuffů řekl: „To nemůžete udělat. Když nebudeme mít velitele nebo vojáky, tak se na nás Mofferové ihned vrhnou. Musíme mít silnou a ostražitou armádu, aby už nikdy nebyla žádná další válka!“ A polní maršál Mofferů řekl: „To nemůžete udělat. Když Gnuffové uvidí, že už nemáme armádu, určitě se ihned pomstí za prohranou válku. Takže potřebujeme vojáky i polní maršály.“ „Dejme tomu, že má pravdu,“ mručeli Mofferové.
A pak se všichni vrátili domů a zpátky do práce. Gnuffové šli do svých věží a Mofferové do svých jeskyní. A generál Gnuffů si řekl: „Už nechci další válku. Ale když jim nedokážu, že jsem schopný generál, pošlou mě do důchodu.“ A řekl Nejvyššímu prezidentovi: „Naše armáda potřebuje více mečů, abychom nebyli už nikdy více napadeni. Prosím vás, zvyšte daně, abychom mohli od kovářů koupit více mečů.“ A Nejvyšší prezident tak učinil.
A kováři si řekli: „Nechceme další válku, ale když prodáme více mečů, budeme moci zaplatit našim dětem drahé školy.“
A kovářští tovaryši si řekli: „Nechceme další válku. Ale když řekneme, že nechceme vyrobit více mečů, naši šéfové nás vyhodí a naše děti nebudou mít co jíst.“
A polní maršál Mofferů si řekl: „Chci mír, ale když jim nedokážu, že jsem schopný velitel, tak mě vyrazí.“ A řekl Velkému králi Mofferů: „Slyšel jsem, že Gnuffové kupují meče pro svou armádu. Prosím vás, zvyšte daně, abychom byli schopni přilákat více vojáků do armády.“
A Velký král zvýšil daně, a tak se více vojáků přidalo k armádě.
Pak si farmáři řekli: „Chceme mír, ale když neprodáme brambory armádě, nebudeme schopni platit nové daně.“
A krejčí si řekli: „Chceme mír, ale čím více bude v armádě vojáků, tím více prodáme uniforem.“
A výrobci oštěpů si řekli: „Chceme mír, ale čím bude více vojáků, tím více oštěpů budeme moci prodat.“
A pak se stalo, že vynálezce mezi Gnuffy vynalezl jed, který byl strašně silný. Ale proti Gnuffům byl neškodný, byl smrtící pouze pro Moffery.
„Nechci nikomu ublížit,“ řekl si vynálezce, „ale když si nechám své vynálezy pro sebe, nebudu schopen zaplatit mlékařce.“ A napsal do knihy, jak tento jed namíchat.
A pak se stalo, že profesor Mofferů zjistil, jak vytvořit bombu, která může zničit vše nad zemí. Ale která je neškodná proti Mofferům, poněvadž žijí v jeskyních.
„Nechci nikoho zranit,“ řekl si profesor, „ale musím proslavit svůj vynález. Jinak si lidé pomyslí, že o své vědě nic nevím.“ A tak napsal knihu, která vysvětluje, jak vytvořit bombu.
Když o tom uslyšel Mofferský polní maršál, řekl Velkému králi: „Opravdu musíme tu bombu vyrobit. Slyšel jsem totiž, že Gnuffové mají strašlivý jed, který mohou použít proti nám.“
A Gnuffský generál řekl polnímu maršálovi: „Opravdu musím vyrobit ten jed. Slyšel jsem totiž, že Mofferové mají nebezpečnou bombu, kterou mohou použít proti nám.“
A tak byl jed namíchán a bomba byla sestrojena. A Gnuffové vyrobili obrovský rozprašovač, který mohl Moffery postříkat jedem. A Mofferové zkonstruovali obrovský balón, který mohl donést bombu na Gnuffy.
Potom nejvyšší prezident Gnuffů řekl ve svém projevu: „Teď už nemůže být další válka, protože chceme mír. Mofferové se nikdy neodváží nás napadnout, protože máme strašlivý jed.“
A Velký král Mofferů ve svém projevu prohlásil: „Teď už bude pořád mír, protože nechceme další válku. Gnuffové se neodváží nás napadnout, protože máme strašnou bombu.“
Jednoho dne si kováři Gnuffů řekli: „Nemáme dost železa na všechny meče, pluhy, kosy a vagóny, které bychom chtěli vyrobit. Potřebujeme se dostat na Železný ostrov, abychom získali železo!“
A Mofferští kováři si řekli: „Potřebujeme více železa na naše oštěpy, vagóny, pluhy a kosy. Musíme dostat železo z Železného ostrova!“
A tak Gnuffové i Mofferští poslali loď na Železný ostrov. Když se lodě vrátily, námořníci všem doma řekli, že ti druzí si také vzali železo z Železného ostrova.
„Mofferové si berou naše železo!“ oznámily noviny Gnuffů.
„Gnuffové chtějí všechno železo pro sebe!“ oznámily noviny Mofferů.
To bylo poněkud přehnané, ale každý ví, že noviny se vzrušujícími zprávami se prodávají
lépe než ty, které říkají, že ne vše je tak špatné. Nejdříve se spíše měli sami přesvědčit, jestli tam není dostatek železa pro všechny. Ale novináři si chtějí vydělat na živobytí jako každý jiný.
A Mofferové se znovu začali bát Gnuffů a Gnuffové se začali bát Mofferů.
„Musíme mít Železný ostrov jen pro sebe,“ řekl někdo z Gnuffů, „jinak nemůže být nikdy mír.“ „Železný ostrov musí náležet nám,“ řekl jeden z Mofferů, „nebo tam bude další válka.“ Když nebudeme moci těžit železo, nebudeme mít co jíst,“ řekli si Gnuffové, „a potom nám nepomůže ani náš strašlivý jed!“
„Když nebudeme mít železo, umřeme hlady,“ řekli si Mofferové, „a pak nám ani naše obrovská bomba nepomůže.“
A tak Gnuffové vyslali bojovou loď k Železnému ostrovu a Mofferové vyslali bojovou loď k Železnému ostrovu. A když byla bitva nerozhodná...
Gnuffové vyslali další bojovou loď. „Nemůžeme jim dovolit stavět nové lodě!“ řekl Gnuffský generál a se svým vojskem napadl Mofferskou loděnici. „Musíme jim zabránit stavět nové lodě!“ řekl Mofferský polní maršál a se svým vojskem napadl Gnuffskou loděnici.
„Napadli nás!“ řvali Gnuffové.
„Zaútočili na nás!“ ječeli Mofferové.
„Chtěli jsme mír,“ řekl Gnuffský generál, „ale teď už je pozdě. Musíme je postříkat jedem, než na nás shodí tu bombu!“
„Nechtěli jsme válku!“ řekl Mofferský polní maršál, „ale teď už je pozdě. Musíme na ně shodit bombu, než nás postříkají jedem.“
Rozprašovač byl naplněn a velký balón vypuštěn.
„Teď nadešel jejich čas,“ řekli Gnuffové.
„Nadešel jejich čas,“ řekli Mofferové.
„A náš taky,“ řekli Gnuffové, když viděli balón pomalu stoupat.
„A náš také,“ řekli Mofferové, když uviděli obrovský rozprašovač objevující se na obzoru.
„Možná jsem přeci jenom neměl vynalézt ten jed!“ řekl vynálezce.
„Možná jsem neměl vynalézt tu bombu!“ řekl profesor.
„Možná jsme neměli vyrábět meče!“ řekli kováři.
„Možná jsme neměli vyrábět kopí!“ řekli výrobci kopí.
„Možná jsme neměli šít uniformy!“ řekli krejčí.
„Možná jsme neměli dodávat žádné brambory,“ řekli farmáři.
„Možná jsme neměli přehánět,“ řekli novináři.
„Možná jsme se měli víc držet pravdy,“ řekli lidé píšící časopisy.
„Možná jsme se neměli stát vojáky,“ řekli vojáci.
„Možná jsme měli poslat naše generály do výslužby!“ řekli Gnuffové.
„Možná jsme měli vyhodit naše polní maršály!“ řekli Mofferové.
A pak Gnuffa řekl svým kamarádům: „Nemůžeme se už zachránit. Ale Mofferové nebyli o moc hloupější nebo více zlí než my.“ Vyšplhali se na rozprašovač a vypnuli ho chvilinku před tím, než začal rozprašovat. A několik Mofferů si řeklo: „Teď zemřeme kvůli naší hlouposti. Ale Gnuffové mohli alespoň vědět, že bylo pár slušných Mofferů.“ Vyšplhali se na balón a zneškodnili jej před tím, než bomba spadla na Gnuffy.
„Mofferové nás zachránili!“ řekli si Gnuffové a žasli, když viděli, že jim bomba neublíží. „Gnuffové nám dali životy,“ šeptali si Mofferové, když zjistili, že je jed nezasáhne.
A pak nechali své meče a kopí spadnout na zem, posadili se a naříkali: „Uf, to bylo těsné!“ A protože byli tak dojatí, většina z nich začala plakat. Pak poslali generály a polní maršály do výslužby. Nejvyššího prezidenta a Velkého krále také a řekli: „Tentokrát musíme být chytřejší!“
Jeden muž měl otroka. Otrok mu dělal všechny služby. Myl ho, česal mu vlasy, krájel mu jídlo a dával mu ho do pusy. Otrok mu psal dopisy, leštil boty, látal ponožky, štípal dřevo a udržoval oheň v kamnech. Když muž uviděl nějakou malinu na procházce, otrok ji musel utrhnout a dát mu ji do pusy. Aby otrok neutekl, muž ho vždy držel na řetězu. Ve dne v noci musel u něj vytrvat a obskakovat ho, jinak by mohl utéct. Ve druhé ruce muž vždy nosil bič, protože když otrok vzal za řetěz a škubl jím, muž ho musel šlehnout bičem. Poté, když ho bolely ruce a když byl vyčerpaný z jeho bičování, začal nadávat na otroka, na řetěz a obyčejně na všechno.
Někdy snil tajně o časech, kdy byl mladý a ještě neměl otroka. V těch časech se mohl stále toulat po lesích, volný jako pták, a sbírat maliny bez neustálého trhání a škubání za řetěz. Teď bez něj nemohl jít ani ven. Za prvé by mu mohl otrok utéci, za druhé – kdo by mu utíral jeho zadek? On sám na to nemohl uvolnit žádnou svou ruku.
Jednou, když ho bolelo břicho jako teď, někdo mu řekl:
„Dobrá, když je to tak strašné, proč otroka neosvobodíš?“
„To určitě,“ řekl muž, „a on mě zabije.“
Ale muž tajně snil o svobodě. A otrok? Myslel na svobodu také? Ne, před mnoha lety přestal o svobodě snít. Jediná věc, o které snil, bylo to, aby byl sám pánem a vedl člověka na řetězu, mrskal ho a nutil ho utírat jeho zadek. O tom teda snil!
V místech, která Mullah Nasredin Hodja navštívil, byla vesnice, jejíž občané si uměli v životě všechno dobře spočítat. Nasredin si našel nocleh na jedné farmě. Dalšího rána Nasredin zjistil, že si ve vesnici nežijí dobře. Ráno někdo z každé rodiny naložil jednoho nebo dva osly prázdnými soudky na vodu a potom šel k proudu řeky, což znamenalo hodinu chůze, naplnil soudky a přinesl je znovu nazpátek, což trvalo další hodinu.
„Nebylo by lepší, kdybyste měli vodu ve vesnici?“ zeptal se Nasredin farmáře, u kterého byl ubytován.
„Ach, o mnoho lepší,“ řekl farmář, „každý den mě voda připraví o dvě hodiny práce – i osla a chlapce, který osla vede. To mě přijde na 1460 hodin práce za rok, když počítám chlapce i osla jako rovnocenné pracující. Kdyby chlapec s oslem pracovali během této doby na poli, mohl bych například osadit celé pole dýněmi a sklidil bych navíc dalších 457 dýní.“
„Vidím, že máte vše přesně vypočítané,“ řekl obdivně Nasredin. „Tak proč potom nevybudujete průplav, který by přivedl do vesnice vodu?!“
„Není to tak jednoduché,“ řekl statkář. „V cestě stojí kopec, který bychom museli odstranit. K vybudování průplavu bych použil chlapce a osla místo toho, abych je posílal pro vodu, mohlo by to trvat 500 let, kdyby pracovali dvě hodiny denně. Já budu žít možná 30 či více let, tak je pro mě lacinější pro vodu si poslat.“
„Dobře, ale byla by vaše osobní odpovědnost vykopat průplav? V této vesnici je mnoho rodin.“
„Ó, ano,“ řekl statkář, „žije zde přesně 100 rodin. Když každá rodina vyšle chlapce a osla každý den na dvě hodiny, potom by byl průplav hotový do pěti let. A kdyby pracovali 10 hodin denně, mohl by být hotový do roka.“
„Tak proč si nepromluvíte se sousedy a nepřesvědčíte je, že vy všichni byste měli společně vybudovat průplav?“
„Dobře, kdybych měl vážný důvod k rozhovoru se sousedem, pozval bych ho do svého domu, nabídl bych mu čaj, halvu, hovořil bych s ním o počasí a o vyhlídkách na příští žně, potom o jeho rodině, o jeho synech, dcerách a vnoučatech. Jelikož je ve vesnici 100 rodin, musel bych mluvit k 99 hlavám rodiny. Musíš připustit, že si nemohu dovolit strávit 99 dní za sebou těmito diskusemi. Moje farma by zkrachovala a zanikla by. Nejlepší, co můžu udělat, je pozvat souseda jednou za týden ke mně domů. Jelikož rok má jen 52 týdnů, znamená to, že by trvalo téměř dva roky, než bych si promluvil se svými sousedy. Jak znám své sousedy, každý by nakonec souhlasil, že by bylo lepší mít ve vesnici vodu, protože jsou dobří v počtech. A jak je znám, každý z nich by slíbil, že se připojí, když se jiní připojí také. Tak po dvou letech bych musel začít všechno zase znova. Musel bych je pozvat do svého domu a oznámit jim, že ostatní souhlasili, že se připojí.“
„Fajn,“ řekl Nasredin, „ale po čtyřech letech byste byli připraveni zahájit práci. A po dalším roce by byl kanál hotový!“
„Je tu ještě jedna komplikace,“ prohlásil farmář. „Musíš uznat, že jakmile bude kanál vykopán, každý si z něho bude moci brát vodu, ať už odvedl svůj podíl práce, nebo ne.“
„To je pravda,“ řekl Nasredin. „I kdybyste chtěli, nemohli byste hlídat celou délku kanálu.“
„Přesně tak,“ řekl farmář. „Tak by někdo, kdo se tolik nesnažil, měl z kanálu stejný prospěch, aniž by se o něj dostatečně zasloužil.“
„To musím připustit,“ řekl Nasredin.
„Tak každý, kdo je dobrý počtář, bude se zkoušet vyvléci ze své povinnosti. Jeden den to bude chromý osel. Druhý den bude mít něčí chlapec kašel. A pak něčí žena bude nemocná a osel a chlapec budou potřeba k sehnání doktora. Ale v naší vesnici je každý dobrý počtář, a tak se každý bude snažit ošidit svůj podíl práce. A jelikož každý z nás ví, že jiní se do toho nepustí, nepošle svého osla a chlapce do práce. Takže kanál nikdo ani nezačne stavět.“
„Musím uznat, že tvoje argumenty znějí velmi přesvědčivě,“ řekl Nasredin. Chvíli dumal, potom náhle zvolal: „Ale já znám vesnici na druhé straně hor, která měla právě stejný problém, jako máte vy. A mají tam kanál už 20 let!“
„Správně,“ řekl farmář, „ale nejsou to dobří počtáři!“
Arobanai se vynořila z vody. A před ní leželo Apa Lelo v odpoledním slunci. Bylo slyšet hřmění, ale déšť přijde asi později. To poskytovalo dostatek času na stavbu chatrčí. V trávě si ještě hrály děti. Tu a tam ležely v trávě rance. Muži, kteří zde byli dříve, nechali rance ležet na místech, kde chtěli mít své chatrče, a potom odešli rovnou na lov. Ženy, které měly děti, si dovolily jít pomaleji, protože chtěly sbírat houby a hlízy.
Arobanai si setřela vodu z těla. Bylo to milé jít do nového tábora a smýt všechen prach a pot z cesty i z dřívějších táborů. Nový tábor byl začátkem dobrodružství, plný nových možností a nadějí. Vytřásla si vodu ze svých krátkých kudrnatých vlasů a chystala se přebrodit řeku. Pak zvedla ranec nad hlavu a přenesla ho přes řeku na druhý břeh. Věděla, že při zvednutí paží její pevná prsa ještě mocněji vystoupí a že voda rozzáří její tělo, které se lesklo a jehož tvary tak byly ještě krásnější. Na druhém břehu vystoupili chlapci z lesa se svou kořistí.
Apa Lelo byl ten nejkrásnější tábor, který Arobanai znala. Lelo tvořilo na tomto místě jakousi smyčku, takže tábor byl téměř ostrovem. Uprostřed tohoto ostrova stály tu a tam stromy a tvořily přírodní krásu. Nahoře se jejich koruny téměř dotýkaly, takže tu bylo dost světla, ale nikdy tu plně nepálilo slunce. A právě uprostřed ostrova oddělovala skupinka stromů mýtinu na dvě téměř stejné poloviny. Děti už využívaly své hřiště pod stromy u řeky, trochu vzdálené od paseky, kde budou stát chýše, ale stále ještě v bezpečném dosahu. Arobanai hledala ranec patřící jejímu otci, Ekaingovi. Její matka ještě nepřišla a tak první věc, kterou udělala, bylo, že rozvázala ranec, v němž měla zabalené žhavé uhlí. Na něj položila pár suchých větviček a foukla do rozžhaveného červeného uhlí, až vyskočily plameny.
Postupně se začalo ukazovat víc a víc lidí. Někdo z mužů přinesl maso a potom ho šel nakrájet na podlouhlé kousky a plátky. Ženy, osvícené ohněm, začaly vařit. Téměř všem se nahromadily houby a hlízy – děti je přinesly v náručí – v nádobách z tykve se vařila omáčka a ženy do ní házely kousky masa. Když se muži vrátili s klacky a s velkými ranci s mongongovými listy, začaly ženy stavět chatrče. Vtlačily klacky do země a vytvářely tak kruh. Potom připoutaly konce ke klenbě liánou. Užší větvičky byly vetknuty do konstrukce a ke kruhu byly připevněny listy ve tvaru srdce.
Lidé, kteří se vydali na cestu později nebo kteří svou cestu přerušili, hledajíce cokoliv lahodného, stále přicházeli. A ženy, které už na svých chatrčích pracovaly, se jim smály a volaly na ně, že by mohli zmoknout, protože nacucané mraky se stále více blížily. Avšak muži zásobující své ženy stavebními materiály běželi zpět do lesa a nařezali klacky, tyče a listy kvůli těm, co přicházeli později. Příbuzní a přátelé si postavili chatrče blízko sebe. Rodiny, které se neshodly s ostatními, se usadily na protějších koncích tábora, a když to nebylo možné, postavily si chatrče tak, aby vstupy byly situovány na jinou stranu než vstupy ostatních.
Mraky způsobily brzký příchod večera, ohně se přenesly do chatrčí a některé listy byly poopraveny tam, kde voda kapala dovnitř. Ale déšť netrval dlouho. Ohně se brzy opět rozhořely před chatrčemi. Ženy ještě vylepšovaly střechy a muži se toulali v lese s luky a šípy, snad aby ještě chytli ptáka nebo opici, než se setmí. Z chatrčí vycházel kouř a modré šero se snášelo nad táborem, a když se mraky roztrhly a slunce se prudce rozzářilo, tábor se náhle zbarvil do zlato-oranžovo-žluté barvy.
Arobanai ležela na zádech v chatrči svých rodičů, jednou rukou držela svého malého bratra a chvílemi zvedala toho malého smíška za nohu. Z okolních chatrčí bylo slyšet klábosící rodiny a nezvaní posluchači to občas komentovali, což vyvolávalo výbuchy smíchu.
Kenge, stále svobodný mladý lovec, postavil jednu z chatrčí v sousedství. Spolu s ním zde žila i většina mladých chlapců. Arobanai je zaslechla mluvit o zvířatech, která budou lovit, i o děvčatech, se kterými chtějí flirtovat. Když slyšela Kelemoka, jak vyslovuje její jméno, zavolala na něj: „Tvé nohy jsou pro mne moc křivé. Potřebuješ se nejdřív stát lovcem, ty štěňátko!“ Chlapci odpověděli pronikavým smíchem. Bili se na hrudi a na stehnech a bezmocně se otřásali radostí. Kelemoke byl jedním z nejzkušenějších běžců a navíc už sám zabil býka. Ekianga, aniž by křičel, jen hlasitě řekl: „Člověka by z toho křiku začala bolet hlava! Ať je mír a klid, a tak budeme moci i spát.“ Ale takhle byla jejich zábava slyšet i o pět chalup dále.
Nicméně to způsobilo, že kluci přešli do šepotu a jenom tu a tam bylo slyšet smích a chichotání. Arobanai se usmála. Toto bude dobrý tábor, pomyslela si a zároveň cítila, že tu prožijí hodně legrace. Avšak ráno naplnil tábor zármutek. Arobanai byla vzbuzena dlouhým, táhlým, strašným výkřikem, příšerným bědováním člověka, který padl do úplné sklíčenosti. Všichni vyběhli ze svých chýší. Balekimito, jedna z tet Arobanaina otce a Amabosova a Manyalibova matka, byla mrtvá, skoro mrtvá. Ta stará žena, která byla opravdu všemi uctívaná a navíc byla několikanásobnou babičkou, už byla nemocná předtím, než se přestěhovali do nového tábora.
Její synové Amabosu a Manyalibo ji nechtěli opustit. Byli by bývali zůstali s ní, dokud by se necítila lépe, ale lov ve starém táboře byl špatný a Balekimito trvala na tom, aby se všichni přestěhovali. Jenže namáhavá cesta ji oslabila. Nyní byla skoro mrtvá a brzy bude mrtvá navždy. Všichni příbuzní se shromáždili v Balekimitině chýši, její synové přecházeli sem a tam, s obličeji zmáčenými slzami. Její dcera se snažila uklidnit své bratry, ale nakonec i ona propukla v pláč u postele staré paní. Jenom sama Balekimito byla klidná a uklidňovala naříkající a plačící dav. Dotkla se svých synů, přitáhla svou dceru k sobě a zašeptala: „Já jsem se svými dětmi, neumírám sama. A to je dobře.“
Svýma stále ostražitýma očima se podívala po chýši a zahlédla svou praneteř Arobanai. Zamávala na ni rukou, která vypadala jako suchý list, aby přišla blíže. „Stalo se z tebe hezké děvče,“ zašeptala, „už sis vybrala přítele?“ zašklebila se a chňapla ji pevně za zápěstí. Arobanai, šokem ztuhlá, se krčila vedle stařenčiny postele. Balekimito usnula, ale její stisk neubral na síle. Dívka setrvala v dřepu. Muži a ženy pokračovali v tichém naříkání, aby nerušili spánek staré paní. Když slunce vystoupilo vysoko nad tábor, Balekimito vydechla naposledy.
Nyní už nebyl důvod bránit se smutku. Asofalinda měla v rukou konopný provaz a uvázala si smyčku kolem krku. Tři muži museli zabránit, aby si neublížila. Děti se shromáždily v chatrči a pak utíkaly pryč. Všichni se vrhli se na zem a začali tlouci do země v bezmocném vzteku. Starý Tungana a jeho žena Bonyo podřepli před svou chatrčí se slzami tekoucími po jejich vrásčitých tvářích. Arobanai, stále ztuhlá smutkem, se choulila uprostřed truchlících a plačících lidí. Truchlení a pláč nikdy neskončí, protože Balekimito se už nikdy nevzbudí. Byla mrtvá, navždy, a bude tam vždy ležet a stále držet její zápěstí.
Teprve když Kamaikan, matka Arobanai, přišla blíže a jemně ohnula prsty mrtvoly, byla Arobanai schopná také propuknout v pláč, svíjet se na zemi a nahlas vyplakávat svůj zármutek a hrůzu. Až večer se celý tábor uklidnil. Zesláblí smutkem leželi všichni ve svých chatrčích nebo před nimi. Pak vešel do tábora starý Moke a začal velmi tiše hovořit.
Lidé se k němu přibližovali, aby ho bylo dobře slyšet, a on řekl svým klidným, melodickým hlasem: „To není pro nikoho dobré, stále jen smutně sedět kolem ohně a truchlit. Ohně uhasínají a nikdo nevaří večeři. Zítra budou všichni hladoví, příliš slabí a unavení na to, aby lovili. Ta, co nám všem byla dobrou matkou, měla lehkou smrt. Všichni by měli být šťastní, že žila tak dlouho a že měla tak dobrou smrt.“
Odpovědí bylo všeobecně souhlasné přikyvování. Manyalibo řekl: „Ano, to je pravda. Všichni by měli být šťastní. Celé toto truchlení nikomu nepomůže. To musí skončit. Měli bychom uspořádat slavnost. Měli bychom vyvolat ducha Molima a uspořádat oslavu.“ A Njobo, velký lovec, který sám zabil slona, řekl: „Její smrt je velká událost a měli bychom to pořádně oslavit. Měli bychom oslavovat tak dlouho, dokud nenastane úplněk - jednou, dvakrát nebo dokonce třikrát.“
Příští den chodili dva mládenci od chýše k chýši s lasem vyrobeným z liány. Hodili smyčku do chýše a čekali. Obyvatelé chýší umisťovali do smyčky několik banánů, kořínky nebo třeba kus usušeného masa. Při této činnosti si chlapci představovali, že se zmocňují kořisti a že ji přemáhají. Potom šli dál do vedlejší chýše. A brzy se objevil uprostřed tábora – na stožáru vedle ohně - koš naplněný na počest Molima. Celý den zahalovali mladíci Molima tajemstvím. Ženy nesměly Molima vidět. Mladíci naznačovali, že Molimo je nebezpečný velký duch lesa a jednat s ním mohou jen muži.
Arobanai, která spolu se svými přítelkyněmi seškrabávala vnitřní kůru větví, aby získala materiál na provazy, chtěla zlostně něco namítnout, ale teta jen klidně stiskla její ruku, trochu se zasmála a zavrtěla hlavou. Po večeři se ženy rychle stáhly s dětmi do svých chýší. Starci, lovci a mladíci se shromáždili okolo ohně a začali zpívat. Arobanai si hrála se svým mladším bratrem. Venku zpívali muži. Právě když se Arobanai chystala ke spánku, Kamaikan do ní šťouchla. V záři žhavého popela Arobanai viděla, jak se její matka směje a ukazuje směrem ven. Poslouchala.
Muži zpívali a Kamaikan - potichu, aby ji nemohli slyšet - si broukala:
„Kolem nás je temnota, velká tma.
Tma je kolem nás, velká černá tma.
Ale jestliže je tma,
pak ta tma je dobrá.
Tma je kolem nás, velká černá tma,
ale jestliže je tma,
pak ta tma patří lesu,
pak ta tma je dobrá.“
Každou noc zpívali muži písně na počest Molima. A ženy zalezly do svých chýší a chovaly se, jakoby se jich nic z toho netýkalo. Když muži zpívali, velký duch lesa jim odpovídal, volal hlasem buvola, antilopy, slona. Volal ptačími hlasy, leopardími i opičími. A pak muži zpívali znovu a broukali své písně kolem ohně. Písně přicházely zblízka, zdaleka, ze severu i z jihu. Někdy muži zpívali až do časného rána. Každý muž se musel zúčastnit. Každý muž musel strávit noc zpíváním a jídlem, jídlem a zpíváním. Kdyby kdokoli z nich usnul, velký duch lesa by ho prý sežral.
„Nepotřebují se takhle chovat,“ řekla Akidinimba mrzutě, když sbírala bobule společně s Arobanai a dalšími děvčaty. „Já vím, co to je. Je to velká píšťala, píšťala vyrobená z bambusu. Foukají do ní, křičí a zpívají! Včera to byl Ausu, kdo běžel kolem s píšťalou do lesa. Má nádherný hlas,“ řekla Arobanai.
„Nechtěly jsme mluvit o těchto věcech,“ řekla Kidaya. „Ženy by o těchto věcech mluvit neměly.“ Ale v noci, když muži zpívali, Kamaikan se usmála a broukala si dál a teta Asofalinda vyprávěla příběh: „Jednou, před mnoha lety, náležel Molimo ženám. Ženy zpívaly písně a běhaly s Molimem napříč lesem. Les je pro nás užitečný a hlídá své děti. Takže mu zpíváme písně, aby byl šťastný. Ale někdy les spí, a tak se mohou stát špatné věci. Potom les probudíme, přineseme Molima, takže se les vzbudí a na své děti nezapomene.“
„A proč muži běhají s Molimem?“
„Ach muži. Oni si vždy myslí, že vědí všechno. Říkají, že jsou velkými lovci. Znají každou zvířecí skrýš v lese.“ A Kamaikan se tajemně usmála a řekla Arobanai, aby byla trpělivá.
Páté noci Molimovy oslavy se Kelemoke vydal do chýše Arobanai. Arobanai byla úplně ohromená. „Když nebudeš zpívat s muži, ohromné zvíře pralesa tě sežere,“ řekla a šťouchla do něj svým prstem. Kelemoke se potichu usmál. „Proč by mě mělo sníst? Tvoje matka spí. Tvůj otec zpívá. Cožpak může být ještě lepší čas na lásku? Proč by mě mělo zvíře z pralesa sníst, když děláme to, co ostatní?“
Každou další noc se Kelemoke odplížil pryč od Kumamolima. Arobanai se vyplížila z chýše, obvykle se setkávali u dětského hřiště. Zde se chichotali a šeptali a hráli hry lásky. Bylo to o to více vzrušující, že to bylo zakázané. Chlapec a dívka ze stejné skupiny se nesmějí vzít. A Arobanai věděla, koho si chce vzít. Byl to Tumba, chlapec, který lovil s Arobanainou a Motuovou skupinou. Ale proč by se předtím nepobavila s Kelemokem, nejsilnějším lovcem mezi mladými muži, jenž by býval mohl mít už dlouho ženu, jen kdyby chtěl?
Jenže bylo třeba dlouho čekat, až příbuzná žena z jeho skupiny bude ve věku na vdávání a až se současně objeví dívka z jiné skupiny. Poté mohli udělat výměnu, příbuzná mohla uzavřít sňatek, muž mohl přijít do skupiny druhé dívky a mohl si ji vzít. Kdyby lovci nechtěli vyměnit své „sestry“, mohlo by se stát, že jednoho dne by byla skupina bez žen. Žádná dívka by Kelemokovi neřekla své „ne“. Ale Arobanai byla velice krásná. Proto si ji vybral. Žádná dívka neměla tak krásná ňadra, jako měla ona, ani tak štíhlé nohy a kulatou zadnici. A až ji měsíc požehná prvními měsíčky, bude čas ke svatbě.
Potom se objevil Sefu, starý průšvihář, a přinesl vášnivé spory a hašteření. Ne že by lidé toho mazaného šprýmaře neměli rádi, ale proč se tedy usadil ve svém vlastním táboře, jen 50 kroků od velkého tábora? Považoval se za vůdce pěti rodin. Jak by mohlo 5 rodin zorganizovat lov? „Bude to stejné jako dřív,“ řekla Asofalinda, Ekiangina sestra. „Když něco potřebuje, říká, že to patří do našeho tábora, ale když má něco, co bychom chtěli my, říká, že jen tak prochází kolem,“ napodobovala Asofalinda Sefuův ječivý hlas. Když smích utichl, Masisi, která byla Sefuova příbuzná, řekla: „Je dobré mít mnoho lovců a hodně sítí.“ „Ano, a hodně jedlíků!“ dodala Asofalinda. Ukázalo se, že Asofalinda měla pravdu. Sefu často nic nedal Kumamolimu, přestože jídelní koš měl být plný každý den. „To není můj Molimo,“ řekl během dne.
Ale když něco dal, nebo spíše, když někdo z jeho tábora něco dal, tak Sefu přišel a zhltnul velkou porci. Když snědl svou porci, trochu zazpíval a při první příležitosti zmizel do své chatrče. „Jestli se nebude náležitě chovat,“ řekli mladí muži, „zajdeme do jeho chatrče, a když bude spát, přišpendlíme ho k podlaze našimi šípy. A když zemře navždy, pohřbíme ho pod Molimův oheň. Jeho ženě řekneme, že ho sežralo zvíře z lesa, a nikdo už o něm nikdy neuslyší.“
Nic z těchto výhružek se však nenaplnilo a Sefu řekl: „Proč bych si nemohl zdřímnout, když jsem unavený? Snad by nikdo nebyl takové zvíře, aby bránil unavenému člověku ve spaní. A kromě toho…. Molimo není můj Molimo. Přišel jsem pouze proto, abych byl přátelský a abych Molimovi prokázal svou úctu. Ale všichni mi vyhrožují kopími!
Je pravda, že ho Molimo občas ráno peskoval. Protože ráno byl čas, kdy Molimo přicházel do tábora. Vždy byl těsně obklopen mladými muži, takže nemohl být spatřen. Mladí muži skotačili, běhali s Molimem mezi chatrčemi a tloukli do střech těch, kteří se den předtím chovali jakkoli špatně. Chlapci tloukli do střech a otřásali stěnami. Často otřásali Sefuovou chatrčí, ale také chatrčemi párů, které se často hlasitě hádaly, lovců, kteří se příliš často neúčastnili lovů, a dívek, které příliš viditelně flirtovaly se známými chlapci.
Molimo nerespektoval nikoho. Každý, koho peskoval, to musel prostě přijmout. Dny v Alpa Lelo byly šťastné. Arobanai chodila často na lov. Večer muži občas diskutovali o tom, kde by mohli lovit zítra. Muži i chlapci mluvili o stopách, které viděli, a srovnávali šance na nalezení stop na tom či jiném místě. Ženy také říkaly své názory, hlavně co se týkalo lesního ovoce, jež chtěly sklízet před lovem i po něm.
Jeden z mladých mužů odstartoval brzy po svítání se svými sítěmi a kopími a s kusem žhavého popela k zažehnutí loveckého ohně. Oheň byl nejlepší dárek lesa a někdo musel oheň lesu vrátit. Les měl potom dobrou náladu a požehnal svým dětem na dobrý lov. Když zaplál lovecký oheň, ostatní lovci se objevili také. A ženy s dětmi šly také do lesa, aby nasbíraly houby a bobule, a cestou sledovaly liány, dokud nenašly jejich kořeny, které byly sladké a chutné.
Jednou ráno, když se lovci shromáždili, Sefu chyběl. Mysleli si, že Sefu opustil svůj tábor, ale on neprošel kolem loveckého ohně. Potřásli hlavami a někdo řekl, že Sefu možná zapálil svůj vlastní lovecký oheň. Ne, zakřičeli všichni, to by Sefu nikdy neudělal. Když dorazili na místo, kde chtěli poprvé rozprostřít sítě, Sefu tam již byl, měl zapálený oheň a jedl opékané banány. Ekianga a několik dalších rychle prozkoumali okolí a poté řekli ostatním, v jakém směru mají dát sítě. Ženy vzaly své rance a vyrazily kupředu i s dětmi. Všichni přestali klábosit a rýpat a prakticky bezhlučně postupovali dál lesem.
Muži se také roztrousili, každý přesně věděl, kde musí rozprostřít svou síť, která byla více než 100 stop dlouhá, takže dohromady mohli sítě vytvořit velký půlkruh. Když dal Ekianga znamení křikem ptáka kudu, ženy a děti, tvoříce dlouhou řadu, se řítily lesem a vřískaly a skučely. Arobanai sebou trhla. Vystrašená antilopa vyskočila z křoví. „Vběhne do Kelemokeovy sítě“, volala šťastně na Kidayu, která běžela vedle ní.
Když doběhli k lovcům, Kelemoke již antilopu zabil. Jeho matka dávala nejlepší kusy do svého koše. Ostatní ženy se houfovaly kolem nich. „Můj muž ti půjčil své kopí!“ – „Dali jsme tvým sestrám játra, když byly hladové a tvůj otec nebyl doma!“ – „Naši otcové vždy lovili spolu!“, křičely. Kelemoke zbožňoval svou roli a s velkým gestem rozdával maso ženám, aniž by se zabýval jejich důvody. Už věděl, kdo si co zaslouží.
Sefu přišel a naříkal, že neměl štěstí. Ale nikdo mu nic nenabídl. Otočil se na ženu: „Vy je naháníte pryč od mých sítí! Proč je nenaháníte také v mém směru?“
„Hej, ty máš své vlastní ženy. Běž si stěžovat jim.“
„Ach, ty! To jsou jen líné, tupé hlavy.“ Ženy se na něj usmály a pokrčily rameny.
Kelemoke dal Arobanaině matce zvlášť hezký kus masa z krku. Arobanai se již začala vracet zpátky do tábora s košíkem naplněným masem a oříšky. Chtěla se vrátit, když lovci rozprostřeli sítě napotřetí. Na cestě potkali starého Moka, který viděl leopardí stopy. V táboře o těchto stopách řekli všem ostatním dívkám a ženám. „Lidi se vystraší, až uvidí ty stopy!“ křičely a hihňaly se. Arobanai se skrčila a napodobovala leopardovo slídění. Ostatní ženy udělaly zástup, jako by byly lovci, kteří se pohybují lesem v jednotném aktu. Leopard na ně skákal a lovci prchali s pištěním do korun stromů.
Potom skoro umřeli smíchem, když se Arobanai rozhodla, že by se vrátila k lovcům do lesa. Ale muži se vrátili z lovu dříve, než ženy očekávaly. Byli nabručení a nikdo z nich nechtěl říci, co se stalo. Jenom Kelemoke reptal: „Ten Sefu. Ten dělal tolik hluku!“ A Kenge řekl: „Až dosud jsme ho vždy pokládali za muže, ale on je zvíře, a tak bychom s ním měli zacházet jako se zvířetem“. A zaječel do Sefuova tábora: „Zvíře, zvíře!“ přestože tam Sefu ještě nebyl.
Ten přišel později se skupinou starších lovců. Bez jediného slova šel rovnou do svého tábora. Ekianga a Manyalibo, kteří přijeli poslední, se krčili u Molimova ohně. „Ten Sefu náš všechny zahanbil!“ prohodil Ekianga jen tak. A Manyalibo řekl: „Sefu zahanbil Kumamolimo. Zrušíme Kumamolimo. Svátek Molima se nekoná. Nejlepší asi bude najít si nový tábor. Pojďte všichni sem,“ řekl Ekianga. „Všichni přijďte do Kumamolima. Je to vážné. Musíme se rozhodnout hned.“
A tak se všichni shromáždili, seděli na stoličkách vyrobených ze čtyř větví spoutaných dohromady nebo na špalcích a Kenge znovu ječel: „Hej, ty zvíře, přijď sem, ty zvíře!“ Chlapci se smáli, ale muži ho ignorovali. Sefu se na všechno díval. Zkoušel vypadat úplně nevinně. Rozhlédl se kolem, ale nikdo mu nenabídl místo k sezení, přišel k Amabosovi, jednomu z nejmladších hochů, a ten mu podrazil stoličku.
„Zvířata leží na zemi,“ řekl Amabosu. Sefu měl pláč na krajíčku. „Jsem starý lovec a dobrý lovec. Není to správné, že mě všichni považují za zvíře.“ Nakonec Masisi řekl Amabosovi, že by měl vstát a dát Sefuovi jeho stoličku. Pak Manyalibo vstal a započal dlouhou řeč: „Každý chce, aby jeho tábor byl dobrý tábor. A každý chce, aby Molimova hostina byla dobrá hostina, ale Sefu všechno zkazil. Tábor už není dobrý tábor a ani oslava není dobrá. Když Sefuovi zemřela dcera, byl šťasten, když jsme mu nabídli, že chytíme něco na oslavu Molima místo něj. A teď, když mu zemřela matka, nechce dát na Kumamolimo vůbec nic.“
„To nebyla má matka,“ řekl Sefu vzdorně. „Nebyla to tvá matka?“ zakřičel Ekianga. „Byla matkou nás všech v tomto táboře. Doufám, že se nabodneš na kopí a zemřeš jako zvíře! Člověk nekrade maso svým bratrům. Jenom zvíře udělá něco takového!“ Ekianga prudce potřásl hlavou a Sefu začal plakat. Teprve teď Arobanai zjistila, co se stalo. Na druhém lovu Sefu nastavil svou síť před sítě ostatních a tímto způsobem získal výhodu před ostatními lovci. Ale sám se chytil. Nyní se chce omluvit, že to bylo nedorozumění. Ztratil se z dohledu ostatních lovců a nebyl schopen je najít. To je jediný důvod, proč nastražil svou síť tam, kde právě byl.
„Jistě, jistě,“ řekl starý Moke. „Věříme ti. Neměl bys dělat takový hluk. Naše matka, která zemřela, není tvá matka. Tak ty ses k nám nepřipojil. Můžeš pokládat svou síť, kde chceš, a lovit, kde chceš, a založit svůj tábor, kde chceš. My odejdeme daleko a založíme svůj tábor někde jinde, takže tě nebudeme trápit.“
Sefu si sám musel přiznat, že udělal chybu. Ve skupině čtyř rodin nikdy nemohl zorganizovat sehnání zvěře. Omluvil se a řekl, že to bylo pouze nedorozumění a že vrátí všechno maso.
„Pak je to v pořádku,“ řekl Kenge a ostatní také ihned vstali a šli nazpátek se Sefuem do jeho tábora. Tam Sefu řekl poněkud drsně své ženě, aby vydala maso. A mladí muži prohledali všechny chýše a hledali maso, které bylo ukryto pod střechou. Dokonce i hrnce byly vyprázdněné. Sefu se pokoušel křičet, ale všichni se mu jen smáli. Držel se za břicho a hrbil se: „Zemřu hladem a má rodina také. Všichni moji příbuzní zemřou, protože moji bratři mi berou všechno mé jídlo. Zemřu, protože mi nikdo neprokazuje úctu, kterou si zasluhuji.“
Nechali ho brečet a vrátili se do Kumamolima. Svátek byl zase svátkem a všichni zpívali a tančili a jedli. V dálce slyšeli, jak Sefu naříká. Ženy mu nadávaly a napodobovaly jeho nářek. Ale když se všichni najedli, Masisi naplnil hrnec masem a houbovou omáčku, kterou jeho žena uvařila, a zmizel. Krátce potom nářek ustal.
V noci, když Arobanai vylezla ze své chýše, aby se setkala s Kelemokem, uviděla Sefua sedět a zpívat s muži u ohně na počest Molima. Dítě lesa má rádo všechny. Arobanai zažila takové věci mnohokrát. Hádali se, stěžovali si, vyhrožovali jeden druhému. Ale děti lesa se navzájem potřebovaly. Sám, bez ostatních, přežít nikdo nemohl. Proto se vždycky našlo řešení, východisko. Kdokoliv měl nějakou stížnost, stoupl si doprostřed tábora a začal protestovat, proklínat nebo zuřivě dokazovat svůj případ. Ale dost často se členové tábora, kteří byli požádáni o pomoc, neobrátili proti těm, kteří byli v neprávu, ale proti těm, kteří nejvíc křičeli.
Dobrý tábor byl mírumilovný tábor. Hlučný hádající se tábor byl tábor hladový. Často právě hlasitý všeobecný smích rozhodl spor. A osoba se zahanbila a bylo jí rychle odpuštěno.
Arobanai si pamatovala, jak teta Kondabate zápasila se svým manželem. V hněvu začala strhávat listy ze střechy chýše. To bylo její právo. Konečně to byla ona, kdo chýši postavil. Její manžel pouze tiše přihlížel. Potom strhávala další a další listy. V tomto okamžiku měl manžel vstoupit a udobřit se s ní, protože kdyby žena strhla celou chýši, znamenalo by to konec manželství. Ale manžel Kondabate nic neřekl, a tak pokračovala v oškubávání chýše dál. Slzy jí už začaly téct po tvářích, ale muž zůstal klidný. Po chvíli pouze řekl: „Kondabate, dnes večer ti bude pěkná zima.“ I tak musela pokračovat. Co jiného mohla dělat? Nemohla si dovolit, aby byla zahanbena. Když už nezůstaly žádné listy, začala v pláči vytrhávat tyče. Nyní se všichni dívali, neschopni slova, protože kdyby vytrhla ze země poslední tyč, musela by si svázat uzlíček a vrátit se do tábora svých rodičů. Manžel Kondabate neměl také daleko k slzám, poněvadž ji velice miloval a určitě nechtěl rozvod. Ale kdyby nyní ustoupil, musel by navěky snášet výsměch svých veselých přátel. Každý viděl, jak se mu hlavou honí nejrůznější myšlenky. Nakonec klidně řekl: „Nevytrhávej tyče, jenom listy jsou špinavé!“
„Co?“ Kondabate udiveně vykřikla. Ale pochopila a s úlevou řekla: „Ano, ty listy jsou plné brouků.“ Ti dva pak společně odešli k řece vyprat listy. Potom je pověsili nazpět na chýši. Nikdy předtím nikdo listy nepral. Ale Kamaikan, matka Arobanai, vzala několik listů ze střechy své chýše a zamumlala: „Ti brouci jsou opravdu otravní!“ a šla také k řece mýt listy, jako kdyby to byla obvyklá věc. A během několika málo dnů chodily k řece všechny ženy a myly listy poškozené od brouků, skrývajíce svůj smích.
Dny ubíhaly poklidně jako řeka Lelo. Les dával svým dětem dary: ořechy a kořínky, bobule a ovoce, houby a maso. Mladí muži se chlubili zvířaty, která zabili, a flirtovali s děvčaty. Staří lidé chodili těsně kolem tábora, ale obyčejně sedávali ve stínu a mluvili o svých dávno zapomenutých činech. Děti si hrály u řeky, šplhaly po mladých stromcích v malých skupinkách, dokud se stromky nezačaly kývat a ohýbat dolů k vodě. Poté všichni seskočili a ten, kdo nebyl dost rychlý, dostal důkladný švih od rovnajícího se stromku.
Muži vyrobili pro malé chlapce luky s tupými šípy a holčičky a kluci si potom hráli na lov s unavenou, klidnou žábou. Ženy ukázaly děvčatům, jak postavit malou chýši, a malá děvčátka pak s velkou vážností vařila pokrmy z bahna a ořechů pro své kamarádky. Potom šli všichni do oné chýše a hráli si na to, jak se dělají děti stejným způsobem, jak to viděli u svých rodičů. Ve svých hrách vyzkoušeli všechno, co by měli být schopni dělat, až vyrostou, aniž by si to uvědomovali. Hry se staly nedílnou součástí jejich života.
Děti volaly na dospělé „mami“ a „tati“, na každou starou osobu „dědo“ a „babi“, a vždycky se našel někdo, kdo byl ochotný stát se loveným buvolem nebo leopardem, který by vyskočil a přepadnul je a všechny by je snědl, zatímco by se ostatní smáli a chichotali.
Ale tyč s jídelním košem, který byl stále plný vedle ohně uprostřed tábora, jim každý den připomínal, že se koná velká hostina proto, aby si les zapamatoval svoje děti a pak byl s nimi šťasten.
A právě v těchto dnech dostala Kidaya svou první menstruaci. Hrdě sdílela tyto informace se svými kamarádkami. A pouze o pár dní později byla řada na Arobanai. Teď, kromě oslav Molima, bude také oslava Elimy. Teta Kondabate vybudovala přístavek ke své chýši a dívky a jejich kamarádky se do něj přestěhovaly. Od Kondabate se naučily novým písním, které zpívají pouze ženy.
Přijeli nějací hosté. Byl to starý pár, který normálně žil s lovící skupinou na severu, říkali lidé. Nejprve pobývali v táboře Sefuově, kde měl muž příbuzné. Pak šli do hlavního tábora. Starý Moke je s respektem zdravil. Stará žena šla přímo do Kondabatiny chýše. Kondabate ji také zdravila s velkou úctou. Dívky se na ni stydlivě dívaly. Stará žena se skrčila a zpívala a cvičila s dívkami. Ale ona nezpívala písně žen, písně Elimy, ona pěla písně Molima, které byly určeny pouze mužům. To dívky vystrašilo, ale Kondabate slavnostně přikývla a začala zpívat také. Dívky se stydlivě přidaly.
Téhož večera tu byl ne jeden, ale čtyři koše naplněné jídlem a houpající se na tyči Kumamolima. Munyalibo přinesl z každé chýše žhavé uhlíky, aby mohl být založen oheň na počest Molima. Muži a chlapci byli nervózní, když začali zpívat. Potom přišly dívky z chýše pro svátek Elimy, vedeny starou ženou. Ta vzala uhlíky z Molimova ohně a zapálila druhý oheň vedle prvního. Ženy se shromáždily kolem tohoto ohně. Dívky, které se pomalovaly skvrnami z černé Gardenie, tancovaly v dlouhé řadě a ženy zpívaly písně Molima hlasitěji a hlasitěji a více a více silněji.
Tohoto večera ženy vedly zpívání a muži zpívali pospolu. Stará žena ze severu si sedla k ohni, který zapálila, a zaostřila oči na plameny. Naproti ní seděla Kondabate, nádherná Kondabate. Jakoby očarována pohledem staré ženy, zírala bez hnutí do plamenů.
Ale poté začala stará žena používat své ruce k napodobení tance. Rozevřela a ohrnula své tenké, suché prsty; svými pažemi odstrkovala vzduch v každém směru, jakoby jí nepatřily. Ale pak se postavila a začala tančit. Tančila okolo mužského ohně, zatímco muži zpívali, aniž by se na ni podívali. Její zpěv a tanec se stále zintenzivňoval. Skočila do hořících uhlíků a tančila v nich. Pak od sebe svými chodidly začala oheň odkopávat. S divokými pohyby metala uhlíky do všech směrů a muži se museli vyhýbat, jak jen mohli. Starý Moke se zdvihl a sebral uhlíky znovu dohromady, ale stará žena je opět rozmetala.
Touto cestou třikrát připomínala mužům, že to byly ženy, které zkrotily oheň a pečovaly o něj jako první. A záleželo na ženách, zda oheň vyhasne, nebo zůstane hořet, jestli život skončí, nebo jestli půjde dál. Pak stará žena uchopila liánu a obtočila ji kolem krku jednoho muže za druhým. Každý muž měl smyčku kolem krku a poté, co byl svázán poslední muž, zpěv utichl. Na chvíli bylo ticho, rušené pouze zvukem lesa.
Pak starý Moke řekl: „Je to pravda, jsme svázáni. Jsme svázáni a nemůžeme nic dělat. Musíme něco dát, abychom byli opět volní.“ Ekianga navrhl: „Dáme maso z antilopy, abychom byli opět volní.“ A Manyalibo doplnil: „Přidejme kůži z divoké kočky.“ Muži souhlasili. Potom stará žena uvolnila smyčku a ti, jenž byli volní, začali zpívat. Další ráno stará žena se svým manželem zmizeli.
Přišli další návštěvníci: mladí muži, jejichž skupina lovila na území vzdáleném mnoho dnů chůze. Zprávy o oslavě Elimy se šířily rychle. Když lovci potkali lovce z jiných skupin v lese, žvanili a tlachali, aby zjistili nejnovější zprávy o svých příbuzných. Mluvili o loveckém úspěchu a o dobrých výkonech skvělých lovců, kteří se tím pádem stali ještě úžasnějšími.
Mladíci se připojili k lovcům z Apa Lelo. Většina z nich měla tety a strýce nebo poměrně vzdálené příbuzné ve skupině, a tak s nimi zůstali, nebo se zabydleli se svobodnými mládenci. Jejich záměrem bylo dostat se večer do Eliminy chýše. Ale matky dívek chýši hlídaly a házely na vetřelce kamení a žhavý popel. Někdy se dívky objevily pomalované bílou hlinkou a v šatech s dlouhými pletenými provázky. Běhaly po táboře, a když se jim někdo líbil, švihaly ho svými provázky.
Někdy také švihly dospělé a staré muže, avšak to byla jen legrace a přátelský hold jejich mužnosti. Ale když švihly zvoleného starého mládence, znamenalo to, že má povinnost, ten, kdo byl šlehnut, navštívit dívku v Elimině chýši.
Tumba, jehož si Arobanai potichu vybrala, se dělal vzácným, a tak se Arobanai a její přítelkyně rozhodly, že ho najdou. Jednoho rána odešly s prsy a zadky vyzdobenými bílými kresbami a běžely na západ po stopách antilop a slonů. Běžely dlouhými, tichými kroky, až pozdě odpoledne konečně doběhly do tábora, kde tábořila Tumbova skupina. S vřískotem vstoupily do spící vesnice a honily muže kolem chatrčí. Muži a chlapci se bránili, jak nejlépe uměli, a běhali přes hromady odpadků za chatrčemi a házeli na prchlivé dívky všechno, co jim přišlo pod ruku. Nakonec se Arobanai podívala na svého vyvoleného. Střílel na děvčata lukem suché slupky od banánů. Ale musel to vzdát vzhledem k těm devíti divokým bojovnicím. Arobanai ho nepolitovala.
Pátého dne přišel konečně do Eliminy chatrče. Svedl mužný boj proti matkám, aby se dostal dovnitř, a když se mu to povedlo, splnil svou povinnost. Nyní se mohl buď věnovat Arobanai, nebo odejít. Nebo si mohl vybrat jinou dívku. A to taky chlapík udělal. Flirtoval s Kidayou, a když nastal večer, Arobanai slyšela velmi dobře, čím se ti dva zabývají. A tak se rozhodla vyslyšet Aberiho, který svedl boj již prvního dne a od té doby se pokoušel o to, aby ho Arobanai měla ráda a aby s ním dělala totéž, co dělali Tumba a Kidaya. A kdyby se jí to líbilo, požádala by ho, aby ulovil antilopu pro její rodiče a našel ve své skupině sestru, která by si chtěla vzít jednoho z jejích bratrů. A kdyby se jí to nelíbilo – stále zde bylo plno hezkých chlapců, schopných lovců, kteří se vychloubají, že přinesou nevěstinným rodičům ne jednu, ale hned dvě antilopy. Co antilopy! Hned slona nebo dva! Život je tak krásný. Dal jim nejen maso a ovoce k jídlu a čistou vodu k pití, ale dal jim také oheň a radost z lásky.
Okolo nás je tma, pošeptala Arobanai,
ale jestli je to tma,
tak je to dobrá tma.
Potom si lehla s Aberim na jeho podložku a začala ho dráždit. Hihňal se a pak se jí zmocnil.
Všude tam, kam se lidé dostanou společně, se vždy věci stanou tak, jak to nikdo nepředpokládal ani neplánoval. Ano, dokonce se stanou i věci, které nikdo ani nechtěl, aby se staly. Je to neuvěřitelné?
Myslím tím například dopravní zácpy na našich dálnicích. Chce snad někdo, aby byla dopravní zácpa? Opravdu nikdo nechce sedět na horké, zaprášené dálnici a potit se? Ne, opravdu ne?
Všichni už se chtějí dostat někam jinam – tak rychle, jak je to jen možné. A to je přesně ta příčina, proč všichni váznou v dopravní zácpě. A zcela pravidelně. Znovu a znovu.Chci teď zcela otevřeně něco říci. Právě nyní, kdy mnoho lidí chodí kolem horké kaše, kdy nikdo neříká, co si opravdu myslí, protože se to „nehodí“, protože je to proti tradici, protože se to dotýká vzpomínek, které by měly zůstat raději pohřbeny, právě teď je nutné, aby někdo jednou otevřeně vyjádřil, jak tomu doopravdy je. Cizinci z jižních či východních zemí jsou samozřejmě také lidé. To nikdo nepopírá. Mají oči, ústa a nos jako my, jako my pociťují lásku i strach, jako my jsou nadaní, nebo hloupí a tak to jde dál. I mezi nimi existují lidé slušní i méně slušní, a jestliže vyrůstají ve spořádaných poměrech, nestanou se z nich zločinci, jako se zločinci nestanou ani z nás. Ale o to přece nejde. Jedná se o to, že zde musíme něco obhájit. Musíme tu obhajovat naši kulturu a musíme tu obhajovat náš blahobyt, bez kterého by tato kultura neexistovala. Je přece skutečností, že žijeme v jedné z nejbohatších zemí světa, a to platí pro všechny, kteří to dokáží číst, stejně tak pro Němce jako pro Švýcary a Rakušany. Máme blahobyt a sociální jistotu, o které mohou Řekové či Poláci doma jen snít. Obyvatelé Etiopie či Kolumbie si to nedokáží ani představit.
Podívejme se skutečnostem do očí. Ze šesti miliard lidí na tomto světě žije pouze miliarda v „průmyslových zemích“. A k té miliardě patříme právě my. My, bohatá šestina lidstva, vlastníme čtyři pětiny bohatství země. Spotřebujeme 70% energie, 60% potravin, 85% dřeva naší planety. Co když ostatní přijdou na to, že chtějí vlastnit svůj podíl? Do nynějška je to jen milión nebo jeden a půl chudých ďáblů, kteří k nám prchají před politickým pronásledováním, před válkou nebo hladověním.
Dobře. Ale tam venku se na náš blahobyt závistivě nedívají milióny, nýbrž miliardy chudých ďáblů, plných nenávisti k našemu blahobytu. My, bohatá šestina, máme šedesátkrát více než nejchudší šestina. To se musí jednou vyjasnit, zcela bez falešného studu. Němec spotřebuje tolik nafty jako 10 Afričanů. Němec vypustí do ovzduší tolik oxidu uhličitého jako 65 černochů. U nás připadá na dva obyvatele jedno auto (počítány jsou také děti), v Indii připadá jedno auto na 455 lidí. Jestliže by oni všichni chtěli žít stejně jako my, mohli bychom planetu uzavřít. Tolik nafty na světě jednoduše není, aby všichni černoši a Číňané mohli jezdit autem. To jsou fakta.
Všichni, kteří u šálku kávy rádi diskutují o spravedlnosti, by měli jednou popřemýšlet, kolik za kávu zaplatili. Před 10 lety dostali černoši nebo indiáni za 13 000 pytlů kávy protihodnotou jednu lokomotivu. Dnes, když si chtějí lokomotivu koupit, nám musí dodat 45 000 pytlů. Nelze říci, že by nás to poškozovalo. Černé kávy se nechce vzdát nikdo z nás. Kolik z těch, kteří rádi hovoří o spravedlnosti, však dobrovolně kupuje nejdražší kávu třetího světa? Kdo se ptá, když kupuje levnou indickou bavlněnou košili nebo krásný hedvábný šátek, zda tyto věci nejsou tak levné proto, že jsou vyráběny dětmi?
Ne, nám všem je bližší košile než kabát, my všichni myslíme nejprve na vlastní budoucnost, na vlastní rodinu. To je přece přirozené. Indové nebo Číňané by to také nedělali jinak, kdyby byli vedoucími národy světa. Nic si nepředstírejme. Naše uspořádání světa se zakládá na nadvládě bílých. Kde vlastně leží průmyslové země? V Severní Americe, v Evropě, v Austrálii, v jižní Africe, v Japonsku, Rusko sem nemůžeme počítat. Prakticky jsou to všechno běloši, vyjma Japonců.
S absolutní samozřejmostí dělají průmyslové země všechno proto, aby svou nadvládu ve světě uhájily. Dnes především průmyslovými a politickými prostředky. Nechráníme si jen naše hranice před uprchlíky z chudých zemí, chráníme si také naše trhy před jejich výrobky. Například na surovou bavlnu nedáváme tak vysoké clo jako na hotové textilie. Necháváme si od nich dodávat kakao, ale v žádném případě hotovou čokoládu. Musíme přece chránit naše textilní a čokoládové továrny před konkurencí. Popravdě řečeno nás nezajímá, že země tam dole budují svůj průmysl, rozvíjejí se. Chceme jim totiž dále draze prodávat naše výrobky a nakupovat od nich levné suroviny.
Budou však pokaždé stačit hospodářské a politické prostředky, jako třeba sjednocení Evropy, aby byla zajištěna naše převaha ve světě? Nebudou to jednoho dne muset být také prostředky vojenské? Když zkrachovala Rudá světová říše, někteří se po určitou dobu tvářili, jako by měl zavládnout věčný mír. Avšak těm, co viděli dále, bylo jasné, že problémy ve skutečnosti nepřicházejí ani tak moc z východu, jako spíše z jihu. Od války v Zálivu je to zcela zřejmé: Když se Saddam Hussein pokusil urvat si Kuvajt pro sebe, tehdy od nás - bohaté pětiny - dostal přes prsty. Naštěstí jsme měli co do činění s nefalšovaným diktátorem a s typickým porušením mezinárodního práva, proto nikdo nemůže říci, že bychom byli v neprávu. Nejen Saddam však dosáhl toho, abychom viděli, co znamená technologická a vojenská převaha. Válka v televizi ukázala celému jihu, kdo vládne světu. Podobnou službu nám prokázal i pan Miloševič, který je také naštěstí nesporným diktátorem a válečným zločincem, proto se nikdo neodváží ukázat na nás prstem a obvinit nás, že jsme i my přispěli svými nepřijatelnými ultimáty a dalšími diplomatickými činy i opomenutími k vypuknutí války. Konec konců pro nás tyto války byly i potřebné.
Neklamme se! Neklamme se proto, jak nás vidí jiní: Každý z nás si může v největší zimě koupit za marku padesát karafiát z Kolumbie. Ano, ale ptá se tu někdo? Každý den létají letadla přes půlku světa, jen aby nám přinesla čerstvé květiny z jiných míst zeměkoule. Takový luxus si nemohli dopřát ani císařové ve starém Římě. Nejsme aristokraté světa? Byli bychom naivní, kdybychom si namlouvali, že nás zbývajících pět šestin miluje.
Je přirozené, že z naší přednosti ve světě neprofitujeme všichni stejným dílem. Někteří z nás přicházejí zkrátka, ale s tím se nedá nic dělat. Jsme jen jedna výkonnostní společnost, a tak to je prostě podobné jako v běhu na lyžích: Když je jeden o dvě setiny sekundy pomalejší než ten druhý, není ještě proto opravdu špatný lyžař. Ale jen tři mohou vybojovat medaili a ostatní nedostanou nic, taková jsou pravidla hry. My samozřejmě nejsme společností založenou pouze na výkonnosti, jsme i společností, která dbá o všeobecné blaho a ve které i ti nejchudší příjemci sociální pomoci žijí pořád lépe než většina Mozambičanů. Ale to není podstatné. Prostě existují lidé, kteří vědí, že nikdy nebudou patřit k těm úspěšným a slavným. A právě ti jsou frustrováni. Proti tomu nemůžeme nic dělat.
Jistě, bylo by krásné, kdybychom mohli postavit na vrchol jiné hodnoty: přátelství, přívětivost, smysl pro humor, nebo schopnost těšit se a užívat si života. Ale pak bychom se nestali tak bohatými, jako jsme dnes, to musí být každému zřejmé. Za náš blahobyt totiž v neposlední řadě vděčíme právě našemu systému hodnot, který staví úspěch na první místo. A ti, kteří sem přišli před nedávnem, si připadají nadbyteční, nepotřební, cítí se poníženi a mají v sobě zlobu. Nejsou také oni bělochy, Evropany, Němci, zkrátka příslušníky průmyslové národnosti? Cožpak oni nepatří ke skupině, která si nárokuje být solí země? Proč právě oni ne?
Tito mladí lidé nemohou samozřejmě chápat, proč jsou na jedné světové straně hospodářské aktivity podřízeny jen v omezené míře humanitárním zájmům, ale proč na straně druhé existují skupiny lidí, které humanitární pomoc poskytují. Oni přemýšlejí - určitě zjednodušeně - takto. Když se my chováme na státní a hospodářské rovině vůči jiným národům jako „páni“, proč je možné, že se tak vůči jednotlivým příslušníkům cizího národa můžeme chovat i ve své vlastní zemi?
Přehlížejí, že určitá minimální míra humanity je nutná pro náš pohled na svět a že tím přirozeně také přispívá k našim hospodářským úspěchům. Přehlížejí také, že náklady na tuto humanitu (velmi rádi ji dáváme najevo) nejsou ve skutečnosti tak vysoké. Jenom německé banky vydělávají na úrocích, které platí rozvojové země za úvěry, čtyřikrát až pětkrát tolik, co spolková vláda vydá na běžence a žadatele o azyl. Tak jako tak připadají u nás na 1000 obyvatel 3 běženci, zatímco země jako Malawi má 105 běženců na 1000 obyvatel. 85% běženců zůstává naštěstí ve „třetím světě“.
Přesto je třeba, abychom pro tyto snad příliš horlivé radikální mladé lidi měli porozumění a abychom je nezatracovali se vším všudy jako pravicové extremisty a nacionalisty. Přirozeně není vhodné zapálit azylový dům nebo „přistěhovalcům nařezat“. To je primitivní a surové. Navíc takové extrémní akce poškozují naše mezinárodní vztahy a v souvislosti s tím i naše vývozní zájmy. Ale za tímto hloupým - a opakuji to - absolutně odmítavým přeháněním vězí přece jen jedna předtucha, jedna docela realistická myšlenka, totiž že je nutné postavit ochrannou hradbu proti náporu jižanů.
Jisté je, že se musí zabránit výtržnostem. Pořádek musí zůstat zachován. Na druhé straně musíme uznat, že základ, který tyto výtržnosti vyjadřují, je vcelku zdravý a dá se logicky odvodit z našeho postavení ve světě jako z postavení hospodářské a politické velmoci. Možná, že jednou budeme toto stanovisko potřebovat ve vyšší míře než dnes: Kdo dnes může říci, že své úspěchy, své postavení ve světě nebudeme muset bránit také vojenskými prostředky? Když to jednou bude potřebné, budeme s důsledností bránit naši kulturu, naše hodnoty a v neposlední řadě také náš blahobyt a přednostní postavení ve světě, a to i s následky, které budeme muset nést. Teprve tehdy bude možné, aby prosperující Německo, Rakousko nebo Evropa zakotvily v hlavách a srdcích lidí jako jedna ze základních hodnot naší kultury.
V kavárně mluvili lidé o tom, jak se zachovat v případě nukleární války.
Pan Balabán řekl: „Kdyby shodili bombu, jděte se vykoupat, zabalte se do bílého prostěradla a jděte pomalu na hřbitov!“
„Proč pomalu?“
„Abyste nezpůsobili paniku,“ řekl pan Balabán.Ever since I started writing books for children, I have considered it important to deal with the difficult subject of war and peace in a way that children can understand. It seems to me that it is not enough to tell children that war is terrible and that peace is much nicer. Although even that is a step forward, of course, considering there was once a youth literature that glorified the military and combat action. But most children in our latitudes know that war is something terrible and peace is much nicer. But is peace possible? Or is war an unavoidable destiny that keeps befalling humankind? Doesn’t our history class, as well as the evening news, teach us that war has always existed everywhere in the world and is still with us? A culture of peace, understanding of others, peaceful resolution of conflicts – all of that is well and good: but what if the others do not want to go along?
I cannot imagine how we can banish war from the life of humankind, if we do not search for the causes of war. Only when the cause of a disease is discovered, can a focused and effective method be found to fight it.
It is true that I just skipped all my history classes at university, but at home I have continued my studies of history for myself to this day because, as a writer, the question of what determines people’s actions and thoughts is naturally always on my mind. But of course I cannot claim to have found the philosopher’s stone or that in my stories I could absolutely explain the causes of war. And I also cannot present a complete recipe for the avoidance of future wars. But I want the stories to do more than just give people "food for thought." Writers are always trying to give people something to think about, but at some point, someone is going to have to start thinking. The stories I have collected here are intended to suggest a direction in which a person can continue to think; they are intended to convey a feeling for where and how to search for the causes of war.
Maybe the intentions of the book can best be summed up like this: I try to show how our actions can be interconnected in such a way, that the ones who do not try their best to further their own interests must perish. But that on the other hand by each of us trying to further our own interests we may in fact unintentionally increase the loss or make worse the damage for all of us. And that we cannot escape this dilemma unless we communicate with each other and coordinate our actions. This moral is simple enough, but the hard thing is to really see through the complex ways in which the actions of individuals, groups, nations, states on this planet are interconnected.
I am trying to teach children to begin to recognize that sort of social mechanism, and I think that this is a novel approach in children's literature.
Select afterword failed: Table 'at27023_peaceculture.Texts' doesn't exist